Strašně moc mě teď baví rána. A taky pozdní odpoledne, brzké večery.
Ráno musí být venku, ideálně kolem osmé, v parku, cestou do práce. Nebo to vstávání, rozlepování očí a otevírání okna, z kterého proudí čerstvý vzduch nového dne. Proč je ten vzduch ráno tak jiný? Čerstvý po noci, odpočatý. Letos v něm moc nebylo cítit jaro, alespoň mi to tak přišlo, vždyť nebyla vůbec zima. A dnes už to bylo spíše jako léto, jako letní rozbřesk, v Lužánkách jsem si připadala spíš jako na procházce na dovolené.
Jindy jedu jedním z prvních vlaků do Brna, je ještě přelom mezi zimou a jarem, není zeleno, ale všechno zalívají paprsky probouzejícího se dne a já, i když jsem starý pesimista, se z toho usmívám. Nebo za to může Šťastná kniha?
Navečer mám zase chuť sednout si do okna a vychutnávat si paprsky sklánějícího se slunce, které zapadá jižněji, než tomu bylo v zimě. A stromy v parku se zelenají. Něco začíná kvést a mě z toho všeho pylu občas slzí oči a nebo kýchám. A holubi na střechách se páří a vrkají a ptáci v parku křičí jak o život. Veverka křoupe na loňském ořechu, který drží v tlapičkách. Úplně nejhezčí to ale je, když je trochu pod mrakem, lidi zůstávají víc zalezlí, a já si užívám poloprázdná oblíbená místa. Jsem turistou ve svém městě.
