28.3.

Proč všechno nemůže být jednoduché, jako jsem byli zvyklí? Jsme každý na jedné misce vah a rozcházíme se. Na tu večeři jsme se přece oba těšili, a končí to mým rychlým mrkáním proti slzám a tvým mlčením. Co je pořád sakra špatně? Nevím, jestli mám brečet nebo bušit pěstičkama, nechci dělat ani jedno, nejradši bych se nechala obejmout a hladit ve vlasech. Stočit se do klubíčka s hlavou na tvém klíně. Noční hádky jsou tam náročné a vyčerpávající (naštěstíí mi slovenská borovička z lahve vždyvky udělá dobře), a i když bývají zakončeny krásně, musí to být? Chtěla bych častěji usínat v objetí a probouzet se s úsměvem. Houpačka. Dneska se snažíme předstírat, že bude všechno růžové, obláčkové. Kdyby to tak šlo.
Myslet víc na druhé než na sebe, nebo myslet víc na sebe než na druhé? Neumím najít řešení. Plácám se v tom. Jako v bahně. Jako když se pulcům zmenšuje kaluž. Když něco moc chceš, tak se to vždycky posere, to nevíš, Deniso? Dej si facku. A když něco plánuješ, taky se to posere.