čtvrtek 15. prosince 2016

Nemůžu tomu uvěřit. Pořád jsem ve stavu, kdy si říkám "to nemůže být pravda". Nemůžu brečet, ale chtěla bych, nejde to, jen mě všechno svírá a je mi špatně. Panebože. Proč. Proč. Proč. Hrozné a tak smutné. Měls nám navrhnout dům a mohli jsme si toho ještě spolu vypít. A měli jste s A. obnovit kapelu... kdo teď bude v KN hrát na kytaru? Jak dlouho teď nebudu moct jet Rožnovkou aniž by mě zamrazilo a začaly pálit slzy v očích?

úterý 6. prosince 2016

Mikulášské povzdechy

To je... taková spousta změn! Vždyť už jsem se zabydlovala pod Radhoštěm, vyklízela byt a zvykla si pít svůj ranní čaj v kuchyni s výhledem na kopec nad sídlištěm, kde se někdy prohánějí srny a teď v zimě nám na krmítko přilítá ptactvo. A pak jako rána z nebe, znenadání, všechno se tak semlelo a já jsem zase v Brně. Ano, v milovaném, ale... Jsou tady ta ale.

Je příjemné mít práci v oboru a ve městě, které je pro mě z těch českých velko- to nejoblíbenější, trochu nepříjemnější je trnout, kdy přijde výplata a hodně nepříjemné je zjišťovat, že firma, ve které začínáte pracovat, je asi tak trochu zadlužená. Tohle mě ale pořád netrápí tolik, jako to, že jsem si malovala budoucnost na Valašsku a okolnosti mě zavály zase zpátky na jižní Moravu. Stěhování zase zpátky, hledání bytu, hledání druhého bytu, stěhování (další!) v lednu.

Ale teď jsem doma a i díky tomu si užívám svou první skutečnou nemocenskou v životě. Zase zvelebuju byt, suším pomeranče a grepy a motám adventní věnec. Dokonce se pouštím do vánočního cukroví, co na tom, že bez receptu, bez cukru a navrch s plynovou troubou, však já se s tím poperu!

A poperu se i s tím Brnem, a měla bych dělat vše pro to, abych se mohla vetřít do jedné firmy a dělat tam svůj dreamjob. Nebo ho dělat jako freelancer, no ono oboje je možné a asi to bude i provázané, kdo ví, jaké mají podmínky.

Teď potřebuju zjistit, kde sehnat stojan na malování. Projektor už mám a s gisy taky umím. Už jen vzít barvičky a pastelky (a tuš, protože miluju tuš!) a najít si ten volný čas pro můj vlastní osobní rozvoj. Deniso, maluj!

pondělí 26. září 2016

#czarnyprotest

Chci jenom vyjádřit, že jsem se svými kamarádkami v Polsku, a se všemi polskými ženami. Aspoň symbolicky mám černé tepláky a mikinu. Je to šílenost, ja pierdole.

pondělí 19. září 2016

A je tu zase, podzim. Dnešní ráno bylo takové, jako si ho člověk vysní z knížek, jak nad ním přemýšlí zachumlaný pod dekou v křesle s knížkou. Mlhavo, ale jen tak akorát, Radhošť v dálce zmizí, ale červená jablíčka na stromech u paneláku jsou vidět v těch nejkrásnějších odstínech. A to se ještě nezačaly tolik barvit stromy! Těším se na odstíny žluté a oranžové, které pak kontrastují s zelení jehličnanů. Udělejme si to hezké! Tak snídáme o půl sedmé a pijeme uzbecký zelený čaj, a pak už mávám z balkonu na taxík a vím, že teď budu tři týdny "doma" sama. Ale však ono to uteče.

Mám hromady řep a dýní a konečně je začínám zpracovávat (řepy a dýně jsou podzimní, to nejde, jíst je jindy!). Sychravo mi hraje do karet. V ruce hrnek s teplým nápojem, a je mi jedno, jestli je to káva se skořicí, čaj s mlékem nebo svařené víno. Dokonce mám chuť na sladkosti, obalit se cukrem a teplem, vzít vařečku a míchat těsto a pak jíst štrůdly a cupcaky a dortíčky. Pečená jablka. A ať v tom jsou ořechy a med nebo javorový sirup. Zázvor, hřebíček, skořice a badyán.

Už teď mi chybí podzim v Lužánkách, chodníčky zapadané listím a kaštany! Ty tři kaštany co spadnou jako první a pak je nosím až do prvního sněhu v kapsách.

Dojímám je u Pálenky. Příběhy z Banátu a já jsem na kopečcích nad Dunajem, mezi Eibenthálem a Svatou Helenou, se sluncem v zádech, hlavu krytou slamákem, popíjím višňovku a převaluju ji na jazyku a chci zase někam jet. Dala bych si barevné hory.

středa 14. září 2016

Slovinské dobrodružství #3

...

Poslední ráno jen vylezeme ze spacáků, vše bleskově sbalíme a přes Trentu stoupáme do Vršiče, kde započneme poslední výstup - tentokrát na Mojstrovku. U auta snídáme a pečivo se sýrem zapíjíme zbytkem vína ze včerejšího večera. Obouváme pohorky, nastavujeme trekové tyčky a vycházíme nahoru (dnes nás čeká jen převýšení kolem 700 m). Z vrcholu je opět nádherný výhled, jen dnes nevidíme moře, je pod oparem. Klesání je náročnější, sem tam nějaká železa, ferratu s lany vynecháváme, protože nemáme vybavení (ale plánujeme ji jít příště opačným směrem), a sestupujeme sutí. U auta nás překvapí stádo ovcí, které se tísní ve stínu. V Poštarskem domu si dáváme pivo a vyrážíme směr domů. Pod horami se odvážně koupu v ledové Pišnici a pak oba chvíli plaveme v přírodním koupališti s modrými jezírky. Nákup suvenýrů v Kranjské Goře a ani se nenadějeme, jsme na rakouských hranicích, ukazujeme občanky a čeká nás cesta po dálnici až za Vídeň.

Nocleh pak v milovaném Brně, odkud odvážíme své poslední věci z bytu (nostalgie!). Však jsem tam prožila 5,5 let, z toho 4,5 s putý.


úterý 6. září 2016

Slovinské dobrodružství #2

...

Den třetí: vyrážíme k moři. Cesta trvá docela dlouho, vede kaňonem Soči mezi horami. Na jedné z křižovatek spontánně odbočíme doprava, i když náš směr je rovně, a jedeme se podívat mimo plán do Lipice na hřebčín a koně. Já žádná velká milovnice a fanynka koní nejsem (ptáci jsou ptáci), ale tohle stálo za to, hladit si černé hříbě přes plot a sledovat starší koně, jak postupně světlají a pak dospělé bělouše. A potom už k moři, nejdříve Koper. Renesanční domy na náměstí a malá oblázková pláž, "městské koupaliště", kde trávíme skoro celé odpoledne, s knížkou a pak kapučínem a pivem. Později se přesouváme do Isoly, kde se zase koupeme, porovnáváme, kdo se víc o/spálil a na promenádě si najdeme restauraci, kde si dáváme první ryby a mořské plody. Projdeme se kolem přístavu a hledáme další místo na nocleh pod širákem, které najdeme pod fíkovníkem v kopcích. K druhé večeři víno, sýry a pršut.

V noci nás budí silný vítr. Balíme si hlavy do spacáků a ráno pak sledujeme východ slunce. Snídám fíky a balím je do krabičky na celý den. Vyjíždíme do Piranu, městečka, které se nám na celém slovinském pobřeží líbí nakonec nejvíc. Je brzo ráno, a tak jsou uličky, kterými procházíme, téměř prázdné, a první lidi potkáváme až na náměstí, kde si dáváme kávu. Potom obcházíme pobřeží a na severní straně se koupeme ve vlnách. Po obědě se přesouváme na jih, kde je mořská hladina klidná. Trávíme tam celý den, střídáme slunění s procházkami městem a vybíráme, kam půjdeme na večeři. Když přijde čas, dáváme si kalamáry a sardinky s místním vínem refošk. Poslední plavání, mořské osvěžení před cestou, a už sedáme do auta a míříme zpátky na sever do podhůří Julských Alp. Spíme tam, kde posledně a při sledování hvězd vidíme i ty, které padají. Jedna z nich je obrovská, vzplane a vypadá, jako kometa, jako meteor v dokumentech o vesmíru. Přeju si tajná přání.

...


čtvrtek 1. září 2016

Slovinské dobrodružství #1


Krátké, ale intenzivní - cesta, hory, moře, moře, hory, cesta, Brno. Celkem šest dní námahy i odpočinku v jednom. Tentokrát více cestopisně, nepsala jsem výjimečně cestovní deník a mám potřebu mít uchováno víc detailů než jen chvilkové pocity. Rozděleno na tři díly, hory - moře - hory.

Cesta, den první - vyjíždíme o dvě hodiny později, než předpokládáme a za Vsetínem navíc zjistíme, že nevezeme stan. O to víc se pak těšíme na spaní pod širákem. Svačíme sendviče a papriky a kocháme se okolím, ať jsme kde jsme. V noci zpomalíme, přestože jsme na dálnici, kvůli dešti se nám nedaří plnit časový plán a steleme si v autě za Klagenfurtem. Ve tři ráno se budíme a jedeme do Slovinska přes Itálii a ta krásná místa, co si můžeme jen domýšlet - kolem Lago di Predel, paso Predel, Mangrtu....

Ráno v 5 vaříme čaj, slastně ho usrkávám z plecháčku s ptáčky, protože je mi zima. Oblékáme vrstvy, obouváme pohory (konečně mám své vysněné hanwagy!) a po šesté ranní vyrážíme na Bavški Grintavec. 1866 metrů stoupání před námi, chůze a pak i trochu lezení, až do výsledných 2347 m. Výhledy všude! Poznáváme loni zdolaný Triglav a předloňský Prisojnik a plánujeme, které z alpských vrcholků budou následovat. Po náročném sestupu smáčíme nohy v Soči, ledové tak, že se v ní dá stát sotva pár vteřin. Mrazí nás i návštěva hřbitova z 1. světové války, když si přečteme, že je pod námi asi 1400 mrtvých vojáků. Nakupujeme a spíme pod širákem mezi políčky a zahrádkami na říční terase. Hvězd jsou tisíce a měsíc je jasný a z okolních vesniček slyšíme kostelní zvony.


sobota 20. srpna 2016

Nerozhodná

Tak trochu zase / nebo stále / nevím, co s životem.
Dva pohovory za mnou, z jednoho jsem v užším kole, a přesto spíš doufám, že si mě nevyberou. Asi to úplně nechci dělat, vidím se na úplně jiné pozici a v úplně jiném odvětví.
Zuby nehty se zatím snažím hledat práci v regionu a v oboru. Víc než těžké. To, co opravdu dělat chci, se dělá asi jen v neziskovkách. A ty nemají místo / peníze. Achich.
Celé prázdniny, co jsem chtěla využít jako poslední pravé prázdniny, doma. Aspoň výlet do Jeseníků v červenci. A teď, světlé místo a okamžik, hurá akce a výlet do Slovinska, do Alp, do hor, k průzračným řekám, brouzdat se v Soči, na vrcholky, k moři, pod vodopády, na zmrzlinu do Cacaa v Portoroži, na rybu na nábřeží. Ve dvou se spaním pod stanem a v autě a jízda přes Rakousko, vaření na plyňáku, pohorky, bolavé nohy, trekové hole. Těšení.
A potom zase ta nejistota. A nevědění.

pondělí 6. června 2016

Magistra!

Konečně se raduju! A ani to nebolelo (pokud nepočítám zkroucený uzlíček nervů, co ze mě byl). Takové štěstí jsem na otázky asi nikdy neměla (a navíc, komise byla opravdu moc hodná). Pokud se za mě všichni, co jsme je prosila, ať se modlí, opravdu modlili, musím začít věřit na zázraky. :)
Nezkoušel mě Ivan, což je možná dobře (známe ty jeho chytáky), ale je mi to trochu líto, no třeba s náma půjde na pivo aspoň. BABA, kde jsem k tomu přišla? Takové krásné známky! Jen trošilinka chyběla, a bylo by to na A celkově. Ale taky chyběla trošilinka a bylo by to s odřenýma ušima. Díky za ty otázky!
Mgr. OchWey.
A teď si dělám prázdniny, tak!

čtvrtek 2. června 2016

Výkřik ze tmy

Zoufalost nade vše.
Čtyři dny před státnicemi. Prvního šestý pomrkávám a chci se tvářit trochu vesele, když mám těch pětadvacet a měla bych slavit, ale nedaří se.
Dneska randíčko s Luďkem. Včera domluva, že potřebuju objetí a ramínko na vybrečení, částečně jen tak ze srandy. A odpoledne tu sedíme u piva, já moc nemluvím, což je u mě zvláštní, přede mnou územní plánování. Nakonec se dívám z okna, "nech toho, se tady začnu dojímat a rozbrečím se". - "Ty fakt brečíš? To jsem nechtěl. Dívej, suchý strom." Posílám ho domů a pak už pláču naplno, posílám zoufalé řádky do Uzbekistánu a začínám se skoro až modlit... Jak tohle dopadne?
Už jen do 6. 6. 2016. Ďábelské 666.

středa 6. dubna 2016

mornings

Strašně moc mě teď baví rána. A taky pozdní odpoledne, brzké večery.

Ráno musí být venku, ideálně kolem osmé, v parku, cestou do práce. Nebo to vstávání, rozlepování očí a otevírání okna, z kterého proudí čerstvý vzduch nového dne. Proč je ten vzduch ráno tak jiný? Čerstvý po noci, odpočatý. Letos v něm moc nebylo cítit jaro, alespoň mi to tak přišlo, vždyť nebyla vůbec zima. A dnes už to bylo spíše jako léto, jako letní rozbřesk, v Lužánkách jsem si připadala spíš jako na procházce na dovolené.

Jindy jedu jedním z prvních vlaků do Brna, je ještě přelom mezi zimou a jarem, není zeleno, ale všechno zalívají paprsky probouzejícího se dne a já, i když jsem starý pesimista, se z toho usmívám. Nebo za to může Šťastná kniha?

Navečer mám zase chuť sednout si do okna a vychutnávat si paprsky sklánějícího se slunce, které zapadá jižněji, než tomu bylo v zimě. A stromy v parku se zelenají. Něco začíná kvést a mě z toho všeho pylu občas slzí oči a nebo kýchám. A holubi na střechách se páří a vrkají a ptáci v parku křičí jak o život. Veverka křoupe na loňském ořechu, který drží v tlapičkách. Úplně nejhezčí to ale je, když je trochu pod mrakem, lidi zůstávají víc zalezlí, a já si užívám poloprázdná oblíbená místa. Jsem turistou ve svém městě.

středa 2. března 2016

U Itálie #3

Nejoblíbenější část Itálie. Populonia. Tolik jsme si ji oblíbili rok předtím. Prázdné pláže, čisté moře, panenská příroda, bez turistů. Pár kempů před samotným poloostrovem, ale on je tak skalnatý a malý, že na něm by se - naštěstí - snad žádný neuživil. Jen jedno parkoviště pro pár aut, které je sice ve dne plné, ale v noci se vyprázdní a pak se tu dá i nocovat.
V lesících zbytky římských památek a naučné stezky, zbytky nekropole a akropole a pak celá archeologická část poloostrova (jejíž návštěva nám zase nevyšla). V městě voňavá mýdla. A můj svátek! Strávený nejkrásněji, s láskou po boku.
Miluju opuštěná místa.


středa 27. ledna 2016

Z Itálie #2

Čas na některé články musí uzrát.
Zase zpět, po roce! Začínáme ve Veroně, Erasmus reunión a k tomu jedno malé pivo a jeden aperol. Je to trochu rozpačité, vidět někoho, s kým jsme před půl rokem ještě bydlela po konci španělského života. To už není jen "qué tal - qué tal - qué tal la fiesta ayer - estoy muy cansada - estuve muy borracha - no recuerdo nada". Život jde dál a je o tolik jiný. Ta nekonečná bezstarostnost je v tahu. Jednou to muselo dospět do fáze, kdy neřeším jen to, jestli na večer koupit dvě bílé Molinos, nebo gin za 4€.
Itálie, tady jsi ještě krásná. Na opečovávanějším severu.

pondělí 11. ledna 2016

Z knih

Miluju tohle město, ale současně ho taky nenávidím. … Protože to tak doopravdy je. Nikdo to sice nepřizná, ale je to tak. … Miluju ho a nenávidím zároveň a moc bych chtěla, aby byl celý svět lepší. … „A jaký je?“ „Celý popletený a strašně smutný.“ 

„Už nikdy. Už nikdy neudělám ty chyby, které jsem udělala v minulosti. … Které jsem dělala úmyslně. A trvala na nich. K čemu? Proč?“

„Chci být slavná a bohatá, nechci jen dřít a dřít. Chci, aby mi všechno naservírovali na stříbrném talíři.“

Buď veselá a šťastná. Buď šťastná a protanči každou minutku, co jsi vzhůru, tak jako obvykle.

Nikdo nikdy není úplně dítětem a současně nikdo nikdy dítětem úplně nepřestane být.

„A změníme se?“ „Jistě. Když děláš dobře svoji práci, která se každému libí, a vyděláš si tím peníze, pak se určitě změníš.“

… pracuju, a když pracuju, nemám čas myslet na to, že mám strach.

„Myslíte, že mám použít sílu?“ … „Ano,“… „hodně síly, ale po malých kapkách.“



W. Saryoan – Mami, mám tě ráda

úterý 5. ledna 2016

2015/16

A znova tady, nový rok, ten bude. Snad ze mě bude paní magistra, sestěhuju se s A. do bytu a bude dobře. To bych si nejvíc přála. Předsevzetí, přání? Loni to moc valně nedopadlo, nebo ano?... Po zimě se obnovím, jsem jiná a mám jiné plány a představy. A i když jsem si myslela, že mě cyklistika bude bavit tak, jako v 2014, ne-li víc, spletla jsem se a nenajezdila za celý rok ani těch 500 km... 

Můj skromný seznam přání na rok 2015, který jsem si sepsala loňský leden. A jak to dopadlo.