pátek 24. ledna 2014

Vlastně se ten den docela vyvedl

Dnešní ne-učící den. Nezvládnutý budík v 7.30, chvilka prokrastinace a chvilka stresu, Oběd v buddhabaru v 13h, přecpaná domů a "chvíli si odpočinu než mi slehne". Stresování. Smska od Ef, žeprý za 15 minut na Antonínské. Nestíhání, vždyť jsem jen v postelovém tričku a kalhotkách! Hážu na sebe oblečení, snažím se najít něco, co mi není velké. A to má zrovna dorazit A.! V předsíni se mu věším na krk, obě nohy skrčené, špičkami ke stropu. Trošku se mi u toho třepou zatlé svaly, ale nepovolím - vždyť tu zase budu spát sama!

Zběsilé hledání volného místa v kavárnách po půlce Brna. Až nakonec nečekaně - Podnebí. Kapučíno, kofola, lungo, jen si dej kofein, ať se ti to dobře učí. Po třech hodinách úprk na hlavas a potom na cizí šalinkartu šedesátsedmičkou domů. Sprcha při svíčkách je dost romantická, zvlášť pokud jste sami doma a prostě nesvítí koupelnokuchyňové světlo. Svíčky v krýglech a zavařovačkách mají něco do sebe.

S mokrou hlavou v pruhovaném tričku v posteli. Klepání na dveře. A druhé. Tak si teda oblíknu tepláky a jdu k sousedům na panáka. Ten byt teď vypadá líp, než kdykoliv předtím. Líp, než když tam bydlel A., Orsej nebo sósedka. Malinká metaxa se sedmi hvězdičkami na dno, hořická trubička. A je půlnoc! S uschlými vlasy zase zpátky do postele, k sešitu, výpiskům a prezentacím.

pátek 17. ledna 2014

tzv. "new in"

Co mám nového a mám z toho radost? Opožděný (vánoční) hrneček od Sim., je skvělé, když vás kamarádi znají © Mých 750 ml zeleného čaje.

úterý 14. ledna 2014

O drobnostech

Až příliš otevřeně vnímám věci kolem sebe a pouštím je k sobě blíž. Každá maličkost mě dokáže ovlivnit. Křupání zbytků zmrzlého sněhu pod nohama poslední loňský den. Šla jsem sama po lesní cestě, místy mýtinami, místy lesem. Z každého křupnutí jsem se radovala, schválně jsem šlapala na bílé ostrůvky, pobíhala jsem a smála se tomu skoro nahlas, takový příliv štěstí. Kolem mě ticho, občas ševelení křídel nebo pípání sýkorky. Takové malé radosti. Nebo včera večer - při každém pohledu z okna jiná obloha, hlavně večer chvíli po západu slunce - soumrak, dvě bílé čáry z letadla těsně pod sebou, čím větší tma, tím méně viditelné, až se nakonec úplně rozplynuly a Brno se rozsvítilo.

Jenže, moje skořápka je tak křehká. Maličkosti mě dokážou příliš dojmout, rozesmutnět, naštvat. Málem mě rozplakalo, když jsem se učila o ministerstvu obrany. Byly to dva řádky, ale moje fantazie a "co kdyby" začaly pracovat a dostala jsme strach. Kňučím a kňourám, když mám studené konečky prstů na rukou. A stěžuju si na spálené boky od zvedaček - i když to mě ve skutečnosti nesmírně baví a vlastně fňukám jen tak naoko.

Naštěstí bojuju celkem statečně - cesta do Brna nikdy nebyla tak dobrodružná, jako když jsme dvakrát měnili baterku a málem nedojeli. Raději jsem si ji užívala, než se strachovala. A protože to bylo ráno, tráva a stromy byly pokryty jinovatkou, louky a pole měly pistáciové okrovou barvu a s hnědými holými stromy tvořily dokonalou symfonii.