úterý 22. dubna 2014

Nejradši poslovensky

Zvykám si na to, být občas na bytě sama. I přes noc. V jedenáct večer, hodinu před půlnocí, stojím na pomezí kuchyně a ložnice před zrcadlem a oči mě začínají pálit. Pomrkávám, trochu rychleji, než je normální.

Vzpomínky na pátek. Noční cesty lesem s čelovkou, sama jít pro Slováky - a pro každé(ho) jinam. Pokaždé odvážně, bez strachu a zaváhání, vždyť ten les znám jako vlastní boty. Chci zase zvedat jeden telefon za druhým, navigovat je a rozverně přitakávat slovenským "hej", které je mi v těch končinách vždycky bližší, než české "jo". A netoužím po ničem jiném, než po tom pocitu, kdy jsem dole u hlavního tahu čr-sk objímala M. a polohlasem opakovala "konečně!, veď prečo si taký kkt, čekáme na tebe, sem tak ráda, že ťa vidím". A tuhle rozpolcenost jsem cítila celou dvacetiminutovou cestu do kopce, kdy jsem se nahlas smála tomu, že jsme nakonec všichni spolu a jaké je to skvělé. "To čo si mi dala za súradnice, ma to doviedlo do krčmy!" Chvíli ještě venku u ohně u světla petrolejky, a pak krb, kytara, grumle, píšťala a valcha. Dvanáct písní v jedné a vzápětí šakalík a k tomu pálenky z různých konců republiky i různého ovoce.

Cítím se tak šťastná, obzvlášť když se šlapky nohou nenápadně navzájem hladí; když si za svítání lehám k T., kterého vidím poprvé v životě a který si ke mě nedovolí víc, než mě třikrát pohladit po ruce, která mi čouhá z pod peřiny; a když se ráno usmívám na probouzejícího se M. (který se taky tváří dost šťastně) a spícího H., kteří jsou tak srandovně stočení na jedné posteli.

neděle 13. dubna 2014

Vzpomínky na Rumunsko #1

Čeká mě několik dalších dobrodružství, připomínám si léto, abych se trochu naladila.
I na svůj osobní fb dávám fotky z výletů se zpožděním, takže i sem. Musím se v tom polepšit...