čtvrtek 27. srpna 2015

Cez Tatry

Půlka srpna, týden dovolené. Původně jsme chtěli do Rumunska, ale bylo nutné to přehodnotit - z pěti/šesti dnů bychom dva strávili v autě a na hory měli jen tři.

A tak jsem jeli na Slovensko, do mojí pravlasti, do Tater. Nízkých. A rovnou na přechod! Já nikdy déle než na dvě noci nešla, tak jsem se trochu bála, co čekat - obzvlášť s tím převýšením, mýma pohorama stoletýma, bolavými koleny a levou kyčlí, ve které od Bílých Karpat při každém kroku podivně lupne. Ale je to výzva! A hory přece miluju a "své" Slovensko taky.

A tak jsme šli - Donovaly, první nocleh před hranicí parku, vyšli jsme totiž až večer. Druhý den až k útulně na Ďurkové, s boky nesnesitelně otlačenými od krosny. z Ďurkové brzo ráno přes nejvyšší vrcholy. Z Chabence první výhledy, kdy jsou nádherně vidět Vysoké Tatry, Chopok, Ďumbier a Kráľova Hola jako na dlani. Postupně přes nejvyšší vrcholy, 2042 m, jupí, až ke krizovém klesání na Čertovicu.
A pak krizový celý třetí den, Čertovica - Priehyba. Přes polomy se prodíráme houštím, které je místy i vyšší než já. Postupujeme pomalu. Co mělo trvat šest hodin, trvá devět. V sedle Priehyba usínám ještě za světla. Čtvrtý den se vše obrátilo - šlo se hezky, krásná Velká Vápenica a pak tři hodiny čekání na útulně Andrejcová, kdy hromy a blesky lítaly všude okolo (na nás spadlo pár kapek), jenže v horách nikdy nevíte, co bouřka udělá. Navečer konečně na Kráľově Holi. Spíme ve stanu kousek pod vysílačem, vstáváme 4.45 a seběhneme do Telgártu na první ranní vlak do BB.

Nakonec z toho mám nejkrásnější pocity. Byla jsem tam hodněkrát vysílená a bolely mě nohy (obzvlášť protože můj vibram drží jen silou vůle a je tenký jak podrážka balerín). Výhledy mi to vynahradily. Pocit po přechodu taky. A taky se cítím drsně, nebýt té bouře (a kdyby z Telgártu něco jelo), dáme to za čtyři dny - a to už je něco.

Mountains are calling and I must go, vždycky.




úterý 25. srpna 2015

Maroko #8

Poslední dny. Velice brzy ráno jsme vyjeli z Essaouiry a ještě před východem Slunce započali naši cestu do Marrakéše. Tam jsme se zbavili auta a nechali se dovézt na náměstí Jemaa el Fna, nejznámější ze všech ve městě. Ve dne se zdálo obyčejným, jen se stánky s pomerančovou šťávou a datlemi, ale večer to tu ožívalo všemi barvami, vůněmi a životem. I když - nás Marrakéš bohužel zklamal. Po všech těch turisty nezkažených místech jsme se dostali do města konzumního a (v rámci možností) zglobalizovaného. Už tam nebyli ti milí Berbeři, co se usmívali i přes svůj nelehký život. Všichni tak spíše prahli po výdělku, dostali jsme vynadáno za to, že jsme vyfotili chlápka s kobrou (a anglicky a sprostě!), rajčata, co jsme si večer chtěli koupit ve stánku kde těsně zavírali, stály asi 3x tolik, než v Česku (a to jsme normálně koupili kilo pod 10 korun)... Všude fungují "naháněči", kteří spoléhají na to, že jste v uličkách mediny ztracení a že vás někam dovedou za nějaké ty dirhamy. Prohlídka koželužen končí v místním obchodě s koženými výrobky, kde vám srdceryvně vyprávějí o tom, jak vše ručně vyrábějí (a všude mají totožné věci, náhoda?).
Uličky jsou ale krásné, hrají všemi barvami, jen je tam přílišný ruch a moc lidí, což věřím, může někoho bavit. My už ale hledali klid a byli jsme i vyčerpaní, museli jsme všechny odpálkovávat že nic nechceme...
Po čtrnácti náročných dnech poslední marocké chvíle, a pak taxík, letiště, Milano, a první pivo v Bratislavě.


úterý 11. srpna 2015

Maroko #7

Konečně k moři, k oceánu. Z pouštních oáz přes údolí Souss až k samotnému západu. Nejdříve Sidi Ifni, město, jež kdysi patřilo Španělům, město v bílomodrých barvách, město art deca. I když počasí přímo nepřálo trávení času u vody - byl opar a poněkud chladno, ve městě jsme strávili krásné chvíle. Bydleli jsme v hotelu Suerte Loca, kde se s majiteli dá krásně domluvit španělsky, konečně jsme vyměnili marocké hostely za něco více evropského - nevadí nám spát bez luxusu, ale když jsme viděli na zemi jednoho z hostelů pár švábů, bylo rozhodnuto.
Z Sidi Ifni dál na sever - surferská Leghzira a pak jsme minuli Agadir, marocké letovisko téměř celé nově vystavené po zemětřesení, a pokračovali jsme až do přenádherné Essaouiry. Opět modrobílá, jen trochu jinak, víc barev v ulicích, víc umělců, stánků se suvenýry, děda, co za pár dirhamů loupal plody opuncií pro kolemjdoucí (doteď mě mrzí, že jsme mu dali jen 2 dirhamy, protože jsme zrovna neměli peníze). Večeře u stánků s rybími grily - kromě ryb také krevetky a kalamáry. Čaj na náměstí hned vedle marockých hipsterů. Další den pak v zapadlé uličce tajine a dlouhé povídání s Brahimem, malířem, o životě tady a tam, které bylo přerušeno až muezinem, kdy Brahim odešel do mešity.



pátek 7. srpna 2015

Maroko #6

Pouští oázy, palmárie, velbloudi. Města vzdálená od sebe nekonečně daleko, rovné cesty bez zatáček lemovány hamadou. Občas stáda koz, pasoucí se na chudé vegetaci, oslík uvázaný u stromu, schovávající se před horkem v bídném stínu. Večer v oáze Tata s marockým čajem, noc v riadu, cesta do Akky, druhé z oáz, obklopené palmami.
Nejlepší oběd v Guelmimu, trh, kde každý má svou nabídku na vozíčku taženém oslíkem. Marocký čaj. Chystáme se pomalu k moři. K Atlantiku.