sobota 29. března 2014

Zôstaň

Za tento týden se na stole nahromadilo dost vršků od piva. Labužnicky je dopíjím vleže a potom, opatrně, položím prázdnou flašku vedle postele. Naučila jsem se chodit s lahváčema v tašce tak, že necinkají.

Minulý týden sama na bytě. Vymýšlím si rozptýlení na vyplnění večerů. Po pivu se impulzivně rozhodnu stavit se na mezírku a s fiktivní láskou strávím milé dvě hodiny u seriálů s popkornem a karamelovou milkou. Další večer divadlo z postele, Erys a K., pravá masala z Indie. Přesto ale cítím, že mě to táhne jinam, chci být nad ránem v zakouřeném mýdle, kde se už nečepuje a dostaneme jenom lahváč, dívat se na M. nenápadnou ruku na mém koleni a uhnout se mu před políbením. A smát se tomu, že mi v nestřežené chvíli dá pusu na rty. Cestou domů zpívat lidovky zpodtater.

A zôstaň je nejkrásnější slovenské slovo. Přinejmenším je krásné ho slyšet. Jako když byla párty na merhautce a po zpívání podtelgártem ve špajzu ve dvou se mi nechtělo domů. A M. mě lákal, ať neodcházím. Nebo po neplánovaném pití kořalky na bytě, když, ani nevím, jak se to stalo, tady přespal m. a ráno si mě ve škole odvedl na bok a řekl přesně tohle.

sobota 22. března 2014

středa 19. března 2014

Jagten

Krátké úryvky z několika posledních týdnů.

* Vnímám spoustu drobností, opakuju si je, když ráno kráčím Lužánkama do školy a v prvním jarním slunci slastně přivírám oči. Ale - nestíhám se tady projevovat. Usínám chvíli po obědě na posteli, na kterou dopadají teplé paprsky, které mě hladí po tváři a vlasech. Uspávají mě.

* Softshell je pro mě skutečně jako skořápka. Cítím se bezpečněji, když jdu v bundě večerním parkem, než když jsem minulou středu ráno klopýtala ke škole v kabátu. To mě přespříliš rozněžňovaly polámané pastelky na chodníku, připouštěla jsem si až moc vítr, který mi cuchal vlasy a zalézal mi pod rukávy.

* Myslím, že nikdy jsem tady nedoporučovala film, ve skutečnosti nejsem příliš filmová. I když se to snažím napravit a letos alespoň jednou měsíčně navštívit kino. Tak jsme šly v rámci Cinema Mundi do kinokavárny na dánský Hon. Bylo to silné. Tak moc, že A. měla opuchlé oči ještě druhý den ve škole. Já jsem se ještě dlouho po titulkách klepala a musela jsem si dát třetí dvojku bílého. Příjemné taky bylo, že v kinokavárně byla s nejlepšími severskými dobrotami Kristinka, protože cukr byl po tomhle to, co jsem potřebovala.
Tak Hon (Jagten), Dánsko 2012.