Za tento týden se na stole nahromadilo dost vršků od piva.
Labužnicky je dopíjím vleže a potom, opatrně, položím prázdnou flašku vedle
postele. Naučila jsem se chodit s lahváčema v tašce tak, že
necinkají.
Minulý týden sama na bytě. Vymýšlím si rozptýlení na
vyplnění večerů. Po pivu se impulzivně rozhodnu stavit se na mezírku a
s fiktivní láskou strávím milé dvě hodiny u seriálů s popkornem a
karamelovou milkou. Další večer divadlo z postele, Erys a K., pravá masala
z Indie. Přesto ale cítím, že mě to táhne jinam, chci být nad ránem
v zakouřeném mýdle, kde se už nečepuje a dostaneme jenom lahváč, dívat se
na M. nenápadnou ruku na mém koleni a uhnout se mu před políbením. A smát se
tomu, že mi v nestřežené chvíli dá pusu na rty. Cestou domů zpívat lidovky
zpodtater.
A zôstaň je nejkrásnější slovenské slovo. Přinejmenším je
krásné ho slyšet. Jako když byla párty na merhautce a po zpívání podtelgártem
ve špajzu ve dvou se mi nechtělo domů. A M. mě lákal, ať neodcházím. Nebo po
neplánovaném pití kořalky na bytě, když, ani nevím, jak se to stalo, tady
přespal m. a ráno si mě ve škole odvedl na bok a řekl přesně tohle.