čtvrtek 20. února 2014

Blíženčí já *1

Jak řekl na plese v.m. z rektorátu své manželce, když jsme se seznamovaly: "Tuhle si zapamatuj, tak je totiž pokaždé jiná. V kroji, v civilu, s čočkami, s brýlema."

A měl pravdu. Já jako správný blíženec. Mám se v sobě několikrát a moje já se přetahují o to, jaká jsem vlastně byla a budu. Po Alpách vyplulo na povrch moje outdoorové já. Chci každý den na svah. Nebo na hory. Zkusit surf. Chodím dennodenně v pohorkách, softshellce a batohem na zádech. Dokonale sladěné kožené boty a kožená kabelka se válí v koutě, ze sbírky punčošek jsem nevytáhla ani jedny a kabát se vzorem kohoutí stopy je pověšený na dvířkách od skříně. Žádná řasenka, žádná rtěnka. Dneska jsem se tomu dokonce nahlas smála, když jsme šli do Buddhabaru na oběd. Vypadám, jak kdybych vylezla z lesa! Vždyť se na mě podívejte!

Orwell a jeho 1984 leží téměř netknutý na stole v brněnském bytě. Místo toho celá hromada Lidí a Země, surfování na Novém Zélandu, heliskiing, freeride, rafty. Expediční kamera. Když jdu kolem outdoorového obchodu, dokážu u něj vystát důlek. Vybírám krosnu, batoh, šátek, kalhoty na kopce. Do školy spíš běhám než chodím - nový osobní rekord je 13 minut!
Představuju si partu kamarádů a pořádný trek. Nebo třeba jen malý výlet. To jsem vždycky chtěla zažít - a teď tak chci žít.

úterý 4. února 2014

4. 2.

Když jsem teď tak dlouho doma, mám své malé rituály. Před spaním si přečíst jednu kapitolu knihy, co zrovna čtu (mimochodem můžete si všimnout napravo - mezi knížkami na nočním stolku. a taky si tam píšu seznam, co chci letos přečíst (šedě přečtené), takže s tipy sem, prosímpěkně - nepohrdnu ničím!). Promasíruju spánky a zápěstí levandulovým olejem od E. pro dobré spaní - je to zvláštní, že zrovna tam, kde by mi mělo být nejlíp, špatně usínám. Slyším každé šustnutí hlasitěji. Pnutí dřeva v parketách. Poryvy větru, narážející mi do okna.
Hned po probuzení, sotva rozlepím víčka, beru zase knihu a čtu další kapitolu, nebo kapitoly. Vařím si k snídani třičtvrtělitru zeleného čaje, caro a chystám snídani, se kterou pak sedám do  nového křesla pello.

Jak moc dospělé je přesouvat si 5 dní v kuse datum na 30. 1., aby mi neprošla licence arcgisu? Ztrácím se v tom, jaké je vlastně datum i v tom, co je za den. Pobolívají mě záda pod pravou lopatkou, už několik měsíců.

Ale jsem hrozně moc inspirovaná! Vzpomněla na tento blog a díky Bonnit jsem objevila blog Bumpkinova, z kterého jsem nejvíc nadšená a vážně, tak rychle jsem si asi nikoho jiného nezamilovala. Vytáhla jsem anilinky, ve whiskovce od koskenkorvy mám modře zabarvenou vodu a vzpomínám, jaké to bylo, když jsem malovala v Zuš. Taky běhám v neúnorovém slunečném počasí kolem Bečvy. Cvičím jógu. Hladím věci kolem sebe a všímám si jejich textury. Přičichávám ke kávě s lískooříškovým mlékem, k banánovým muffinům a čaji z šípků. Mačkám mezi prsty nastrouhaný zázvor. Poslouchám hudbu, tahle kouzla mi k posledním dnům sedí.