středa 24. června 2015

Nebe

23. 6. podvečer, západ slunce, altokumuly, déšť, a dokonce chvíli i celá duha


čtvrtek 18. června 2015

Od května

Dnes se mi tolik zastesklo, že jsem musela o něco rychleji mrkat očima. Dívám se na staré taneční video se záminkou, že na kostýmy, ale stejně tam nechám i ty mužské tance, a i když jsme na nahrávce o pět let mladší, vzdychám si a stýská se mi a tanečníka n. sleduju očima, jen jeho. Trochu mě to překvapí. Třeba by se mě to tolik nedotklo, kdyby už po Betlému nedržel za jednu ruku mě a za druhou svou Á. a kdyby to velké hromadné objetí nebylo následováno několika menšími, jen ve dvou, kdyby to na Štěpána bylo jinak, ne ruku v ruce taxíkem a z hospody spát k němu, do stejné postele, což by nebylo poprvé, jen objímání bylo tentokrát najednou bližší. "Proč vím, že bychom tohle neměli dělat, ale nechci přestávat?"

Pak já zas v Leónu, od února doma, vše při starém, v hospodě je z nás pěti zase stará ulejbanda, srandičky, i když cítím, že jsem byla pryč dlouho předlouho, často se nechytám, jsem mimo a s Lucinkou se jednou navzájem na šestce svěříme, že ona to měla po erasmu taky tak a že se to srovná. Srovná, i když pořád tam bude ten půlrok, který mi chyběli a který jsem prožila jinde s jinými a jinak, neříkám že špatně, jen prostě... nejde být s jednú řiťů na dvoch hodách. Jsem ráda, že jsme zase spolu.

A pak se, snad týden předtím, než odjede, dozvíme, že odjíždí. Na dlouho pryč. Rozlučovací párty dopadne jako štěpánská, jen jsem mnohem víc opilá, ráno ho objímám a ať se brzo vrátí nebo raději neodjíždí. Prý za měsíc jsem tu, na státnice. V diáři to mám zapsané tajným písmem, zbytečně, nepřijede ještě dlouho, máme sice pár nových tanečníků, ale n. mi v hospodě chybí, je to tam tak nějak holčičí...

Tragikomický vtípek na závěr: já ho teď nahrazuju Lucince a ona mě. Vypít si umíme pěkně i spolu.