středa 19. dubna 2017

Po měsíci

Je to měsíc, co nosím na levém prsteníčku kroužek bílého zlata.
Myslela jsem si, že se vlastně nic nezmění, ale ono jo. Nějak se tak cítím jinak, někdo mě miluje a chce si mě vzít a v ideálním případě se mnou strávit život a já si to uvědomím pokaždé, když se podívám na ruce, a pak se připitoměle usmívám. Taky cítím mnohem větší zamilovanost a ať jsem si říkala cokoliv, posun a změna tam je.
Přes pracovní týden jsme odloučeni a víkendy tak, když to zrovna jde, prožíváme mnohem intenzivněji, zdá se. Snažíme se utrhnout si ty chvíle jen pro sebe (ale bohužel to nejde tolik, kolik chceme). O svatbě skoro nemluvíme, A. už přijal, že nebude hned, ale až příští rok, až najdu práci u nás a nebudu v Brně. Až nebudeme tolik odloučeni a budeme oba tam u nás na kotárech.
Já si v mezidobí vysnívám dekorace, kytice, v myšlenkách si navrhuji šaty, které bych si - ideálně - ušila nebo nechala ušít. Přinejmenším návrh si udělám sama, stejěn jako třeba pozvánky... A to je to, v čem mě mé zasnoubení inspiruje a nutí mě posunout se dál - sleduju ještě víc videí o šití a po dlouhé době jsem vytáhla akvarelky, koupila tuš a plastickou gumu a dnes dokonce i "ačtyřkovýskicákprosím", abych se zdokonalovala v malování.
Pořád si posíláme pusí a zvěřince, zobrazujeme zobáčky a náš slovník zkomolenin se blíží dokonalosti. Za chvíli budeme mít vlastní jazyk. Plný láskyplných slůvek.