Je to měsíc, co nosím na levém prsteníčku kroužek bílého zlata.
Myslela jsem si, že se vlastně nic nezmění, ale ono jo. Nějak se tak cítím jinak, někdo mě miluje a chce si mě vzít a v ideálním případě se mnou strávit život a já si to uvědomím pokaždé, když se podívám na ruce, a pak se připitoměle usmívám. Taky cítím mnohem větší zamilovanost a ať jsem si říkala cokoliv, posun a změna tam je.
Přes pracovní týden jsme odloučeni a víkendy tak, když to zrovna jde, prožíváme mnohem intenzivněji, zdá se. Snažíme se utrhnout si ty chvíle jen pro sebe (ale bohužel to nejde tolik, kolik chceme). O svatbě skoro nemluvíme, A. už přijal, že nebude hned, ale až příští rok, až najdu práci u nás a nebudu v Brně. Až nebudeme tolik odloučeni a budeme oba tam u nás na kotárech.
Já si v mezidobí vysnívám dekorace, kytice, v myšlenkách si navrhuji šaty, které bych si - ideálně - ušila nebo nechala ušít. Přinejmenším návrh si udělám sama, stejěn jako třeba pozvánky... A to je to, v čem mě mé zasnoubení inspiruje a nutí mě posunout se dál - sleduju ještě víc videí o šití a po dlouhé době jsem vytáhla akvarelky, koupila tuš a plastickou gumu a dnes dokonce i "ačtyřkovýskicákprosím", abych se zdokonalovala v malování.
Pořád si posíláme pusí a zvěřince, zobrazujeme zobáčky a náš slovník zkomolenin se blíží dokonalosti. Za chvíli budeme mít vlastní jazyk. Plný láskyplných slůvek.