neděle 4. května 2014

Do Slovinska!

To jsem si zase měla co vysnít! Když já do všeho vkládám příliš velké naděje. Takový výlet do Slovinska, ten jsem měla vybarvený v bílých barvách (auto) a v oranžových (řidič). A modrotyrkysová průzračná jezírka a šedé vápencové hory, vyšší, než můj dosavadní rekord 2525 metrů nad mořem na Korsice. Viděla jsem to jako cestu do Alp, jen trochu jiní lidi. Viděla jsem středeční párty, kterou zakončíme ve třech na mém prázdném bytě až někdy nad ránem, cestou domů zpívajíce lidovky a doma ještě s ochutnáváním pálenky a slovenského domácího sýra a tofu. Batohy na zádech cestou do hor a ta moje oblíbená řeč. Jsem velký optimista, že když čtu "ja by som išiel, a kludne zobral moje auto" a "myslim, že si to začnem vybavovať", tak to vidím skoro jako ano? I když ve skrytu dušičky jsem věděla, že to neklapne, že nepojede žádný M. ani dredatý T., vedle kterého jsem na velikonoce usínala za svítání, že ze středy na čtvrtek budu spát sama v bytě a ráno se s krosnou plahočit kdovíkam, když takhle by stál bílý transporter pod schody.
Vždycky, když mám potkat tyhle své kamarády a bývalé spolužáky a nevyjde to, mám strach, že už je neuvidím nikdy v životě.