pondělí 20. března 2017

Okroužkovaná

Uvedení do situace:
Na sporáku v kuchyni tři zapálené plamínky - na jednom halušky, na druhém gnocchi a na tom posledním pečená mrkev, dýně a celer zalitá vodou, na svíčkovou omáčku. Aby toho nebylo málo, ukrajuju zrovna hermelín jíme ho jen tak samotný. Pak si jdu sednout do takzvané pracovny a dívám se, kdy se mají sbírat které bylinky. Na sobě mám pláťáky z Maroka, tílko ještě po tatovi a sekáčovou košili za maximálně 50 korun, kráska k pohledání.

Přichází za mnou A. "Dení, já pro tebe něco mám." - "Pro mě? Cože? Jakto?" (nic jsem neslavila, narozeniny, svátek, nic). "Prsteň." A potom už jenom odkládám ten hermelín z ruky, nechávám se dovést do kuchyně a nechávám si ho navléct na levý prsteníček. Mezi slzami třikrát konstatuju, že se zbláznil a jednou se zeptám, jestli si to dobře rozmyslel.

"Chtěl jsem ti ho dát ve Slovinsku, ale kdo ví, jak by to vypadalo na Jalovci, a třeba by bylo zrovna škaredě a pršelo by a tak. Pak jsem si říkal, že bych ti ho dal u vás na chalupě, ale kdo ví, kdy tam pojedeme, a teď o Velikonocích tam budeme řezat ty stromy... A když ty jsi teď řekla, že se ti líbí, jak tu spolu žijeme, tak už jsem ti ho dal." A mezi objetími se smějeme tomu, že je to teda velká romantika. Přestože držíme půst, připijeme si šťopičkou třešňovice a potom tak trochu plácáme nesmysly, protože co vlastně říkat? Já jen to, že si budu muset něco udělat s oprýskanými nehty, protože se to k třpytivým kamínkům nehodí. A taky to, že to nestihneme do roka a do dne, protože chci/chceme svatbu podzimní...

Tak teď nosím na prstu kroužek z bílého zlata - a ještě to nikdo neví.

A to jsme se minulý týden hádali půl neděle a ještě včera dopoledne jsem pronesla, že místo dětí chci vysedět vajíčka aby se mi narodilo hejno ptáků. Neodradilo to:)