středa 14. října 2015

Ve městě je noční nebe oranžové

Dva večery po sobě mi A. říká proč že už nemaluju. A že prý bych zas měla a že je to škoda. Maluj, kresli, piš, piš básně, pch, no to se ti poví. Copak ti to můžu říct? Diskutování u stopičky domácí třešňovice, slzy vzteku, smutku a pak i štěstí, je to jako na houpačce.

Brno má už druhý den tu ponurou podzimní atmosféru, kdy se Špilberk balí do závojů mlhy a já před osmou ranní kráčím s melancholickou náladou přes Lužánky a v té mlze se rozpouštím a sbírám kaštany a sleduju, jak se mění odstíny žluté na stromech a listech a na zemi a jak ztrácejí na sytosti v bílém mlžném mléce.

V každé kapse nejméně jeden kaštan - v kapsách šedého kabátu osm kousků, v bundě pět. Zahřívám si prsty bez rukavic a držím v pěstičkách ty lesklé plody, "dejte mi sílu", pomáhá to, když potřebuju. Jako minulý týden, kdy si nadávám sakradeniso, je ti přece čtyřiadvacet, tak se podle toho chovej, zuřivost nemusíš řešit nepočítanými panáky borovičky v sálu/kavárně zalívanými radegastem.

Chlad mě nutí schovávat si bradu do šátků a límce, ale stejně mě ta sychravost nutí k úsměvu, který kolem sebe rozdávám na Kotlářské, když jdu na Špicberky. V aule jsem byla naposled před dvěma roky státnicovat, ale ty vzpomínky odtamtud, co se mi vrací, jsou starší, dávnější. Jak nám bylo v prváku, druháku! Vybavuje se mi ta doba, kdy jsem v Brně začínala, ty večery na Merhautce a zpívání slovenských lidovek ve špajzu / utíkání nad Schodovou a pití vína na lavičce /chytám malého ježka / piva v picolu... Trochu mě mrazí a zároveň i vnitřně zahřívá.

V parku je kouřově oranžovo. V Brně nikdy neuvidíš hvězdy.