středa 16. prosince 2015

prázdno v duši hudební

Můj oblíbený bubeník Benedikt odchází od mé oblíbené kapely. A já cítím hrozný smutek, největší. Nedokážu si to bez něj představit. Přátelství s umělci, avantgardními, náročné to jest. Lásky platonické.

pátek 6. listopadu 2015

Z letošní Itálie #1

Výlet na dva týdny začal v horách, v mých milovaných horách. Tentokrát slovinské Julské Alpy. Krása střídá nádheru, už vloni jsme tady byli - Bohinjské a Bledské jezero, potom jindy zase Prisojnik. A letos, abychom se toho nebáli, rovnou Triglav, nejvyšší Slovinská hora. To, co je pro většinu na dva dny, my za jeden. Vstávání před pátou ranní za tmy a pak dlouhé stoupání, postupně se odkrývající výhledy. Kamzíci. Nahoře postupně sníh, zima a bez řetězů trochu strach. Ale stálo to za to!

středa 14. října 2015

Ve městě je noční nebe oranžové

Dva večery po sobě mi A. říká proč že už nemaluju. A že prý bych zas měla a že je to škoda. Maluj, kresli, piš, piš básně, pch, no to se ti poví. Copak ti to můžu říct? Diskutování u stopičky domácí třešňovice, slzy vzteku, smutku a pak i štěstí, je to jako na houpačce.

Brno má už druhý den tu ponurou podzimní atmosféru, kdy se Špilberk balí do závojů mlhy a já před osmou ranní kráčím s melancholickou náladou přes Lužánky a v té mlze se rozpouštím a sbírám kaštany a sleduju, jak se mění odstíny žluté na stromech a listech a na zemi a jak ztrácejí na sytosti v bílém mlžném mléce.

V každé kapse nejméně jeden kaštan - v kapsách šedého kabátu osm kousků, v bundě pět. Zahřívám si prsty bez rukavic a držím v pěstičkách ty lesklé plody, "dejte mi sílu", pomáhá to, když potřebuju. Jako minulý týden, kdy si nadávám sakradeniso, je ti přece čtyřiadvacet, tak se podle toho chovej, zuřivost nemusíš řešit nepočítanými panáky borovičky v sálu/kavárně zalívanými radegastem.

Chlad mě nutí schovávat si bradu do šátků a límce, ale stejně mě ta sychravost nutí k úsměvu, který kolem sebe rozdávám na Kotlářské, když jdu na Špicberky. V aule jsem byla naposled před dvěma roky státnicovat, ale ty vzpomínky odtamtud, co se mi vrací, jsou starší, dávnější. Jak nám bylo v prváku, druháku! Vybavuje se mi ta doba, kdy jsem v Brně začínala, ty večery na Merhautce a zpívání slovenských lidovek ve špajzu / utíkání nad Schodovou a pití vína na lavičce /chytám malého ježka / piva v picolu... Trochu mě mrazí a zároveň i vnitřně zahřívá.

V parku je kouřově oranžovo. V Brně nikdy neuvidíš hvězdy.

pondělí 21. září 2015

A je tady září. Září, září, na léto jde stáří. A to léto, to mi letos nějak proteklo mezi prsty. Schovávám se před horkem za staženými žaluziemi, vycházím až navečer. Téměř celé dva měsíce. Alespoň jsem přečetla spoustu knih.
Před západem slunce se houpu na houpačce pod balkonem, čtu si - nade mnou jsou zrovna zalívány muškáty a kape mi na stříšku houpačky, vypadá to, jako by pršelo a já se usmívám, kéž by opravdu pršelo!

 - Cvak. - 

Itálie. Čtrnáctidenní roadtrip.

 - Cvak. -

Jedu z kopce na kole a cítím podzim. Ten podvečerní chladný vzduch. Švestky se modrají, jablka sládnou a voní všude kolem, kolem cesty jsou shrabány na kopečcích u kmenů jabloní.

 - Cvak. -

Brno, moje jediné Brno. Ve vm potkám P. a pak nám cesta příjemně ubíhá. Nejen vlakem, ale taky domů - jen chvíli to je na Antonína Slavíka. Pak welcome party na cizím bytě - a možná ani ne welcome party - ale mě jí Brno přivítalo. V bytě, kde jsem možná mohla bydlet. Ale Schodová je Schodová.
Cestou domů - jen kousek, ale stejně - tolik myšlenek a nápadů, vzpomínek. Myslím na prazážitky s m. a chtěla bych ho tu potkat, procházejíce se po ulici. Vidím se, jak jsem s A. a pak i s m. přelézala přes ploty vily Tugendhat a dívala se na celé Brno, když ještě byla v rekonstrukci.

Se začátkem nového akademického roku vzpomínám na ty dávné minulé a vím, že tento takový nebude. Stárnu. Stárneme. Dospívám v 24? Dohání mě rozum? Ale kde se pak berou ty bláznivé myšlenky?

čtvrtek 27. srpna 2015

Cez Tatry

Půlka srpna, týden dovolené. Původně jsme chtěli do Rumunska, ale bylo nutné to přehodnotit - z pěti/šesti dnů bychom dva strávili v autě a na hory měli jen tři.

A tak jsem jeli na Slovensko, do mojí pravlasti, do Tater. Nízkých. A rovnou na přechod! Já nikdy déle než na dvě noci nešla, tak jsem se trochu bála, co čekat - obzvlášť s tím převýšením, mýma pohorama stoletýma, bolavými koleny a levou kyčlí, ve které od Bílých Karpat při každém kroku podivně lupne. Ale je to výzva! A hory přece miluju a "své" Slovensko taky.

A tak jsme šli - Donovaly, první nocleh před hranicí parku, vyšli jsme totiž až večer. Druhý den až k útulně na Ďurkové, s boky nesnesitelně otlačenými od krosny. z Ďurkové brzo ráno přes nejvyšší vrcholy. Z Chabence první výhledy, kdy jsou nádherně vidět Vysoké Tatry, Chopok, Ďumbier a Kráľova Hola jako na dlani. Postupně přes nejvyšší vrcholy, 2042 m, jupí, až ke krizovém klesání na Čertovicu.
A pak krizový celý třetí den, Čertovica - Priehyba. Přes polomy se prodíráme houštím, které je místy i vyšší než já. Postupujeme pomalu. Co mělo trvat šest hodin, trvá devět. V sedle Priehyba usínám ještě za světla. Čtvrtý den se vše obrátilo - šlo se hezky, krásná Velká Vápenica a pak tři hodiny čekání na útulně Andrejcová, kdy hromy a blesky lítaly všude okolo (na nás spadlo pár kapek), jenže v horách nikdy nevíte, co bouřka udělá. Navečer konečně na Kráľově Holi. Spíme ve stanu kousek pod vysílačem, vstáváme 4.45 a seběhneme do Telgártu na první ranní vlak do BB.

Nakonec z toho mám nejkrásnější pocity. Byla jsem tam hodněkrát vysílená a bolely mě nohy (obzvlášť protože můj vibram drží jen silou vůle a je tenký jak podrážka balerín). Výhledy mi to vynahradily. Pocit po přechodu taky. A taky se cítím drsně, nebýt té bouře (a kdyby z Telgártu něco jelo), dáme to za čtyři dny - a to už je něco.

Mountains are calling and I must go, vždycky.




úterý 25. srpna 2015

Maroko #8

Poslední dny. Velice brzy ráno jsme vyjeli z Essaouiry a ještě před východem Slunce započali naši cestu do Marrakéše. Tam jsme se zbavili auta a nechali se dovézt na náměstí Jemaa el Fna, nejznámější ze všech ve městě. Ve dne se zdálo obyčejným, jen se stánky s pomerančovou šťávou a datlemi, ale večer to tu ožívalo všemi barvami, vůněmi a životem. I když - nás Marrakéš bohužel zklamal. Po všech těch turisty nezkažených místech jsme se dostali do města konzumního a (v rámci možností) zglobalizovaného. Už tam nebyli ti milí Berbeři, co se usmívali i přes svůj nelehký život. Všichni tak spíše prahli po výdělku, dostali jsme vynadáno za to, že jsme vyfotili chlápka s kobrou (a anglicky a sprostě!), rajčata, co jsme si večer chtěli koupit ve stánku kde těsně zavírali, stály asi 3x tolik, než v Česku (a to jsme normálně koupili kilo pod 10 korun)... Všude fungují "naháněči", kteří spoléhají na to, že jste v uličkách mediny ztracení a že vás někam dovedou za nějaké ty dirhamy. Prohlídka koželužen končí v místním obchodě s koženými výrobky, kde vám srdceryvně vyprávějí o tom, jak vše ručně vyrábějí (a všude mají totožné věci, náhoda?).
Uličky jsou ale krásné, hrají všemi barvami, jen je tam přílišný ruch a moc lidí, což věřím, může někoho bavit. My už ale hledali klid a byli jsme i vyčerpaní, museli jsme všechny odpálkovávat že nic nechceme...
Po čtrnácti náročných dnech poslední marocké chvíle, a pak taxík, letiště, Milano, a první pivo v Bratislavě.


úterý 11. srpna 2015

Maroko #7

Konečně k moři, k oceánu. Z pouštních oáz přes údolí Souss až k samotnému západu. Nejdříve Sidi Ifni, město, jež kdysi patřilo Španělům, město v bílomodrých barvách, město art deca. I když počasí přímo nepřálo trávení času u vody - byl opar a poněkud chladno, ve městě jsme strávili krásné chvíle. Bydleli jsme v hotelu Suerte Loca, kde se s majiteli dá krásně domluvit španělsky, konečně jsme vyměnili marocké hostely za něco více evropského - nevadí nám spát bez luxusu, ale když jsme viděli na zemi jednoho z hostelů pár švábů, bylo rozhodnuto.
Z Sidi Ifni dál na sever - surferská Leghzira a pak jsme minuli Agadir, marocké letovisko téměř celé nově vystavené po zemětřesení, a pokračovali jsme až do přenádherné Essaouiry. Opět modrobílá, jen trochu jinak, víc barev v ulicích, víc umělců, stánků se suvenýry, děda, co za pár dirhamů loupal plody opuncií pro kolemjdoucí (doteď mě mrzí, že jsme mu dali jen 2 dirhamy, protože jsme zrovna neměli peníze). Večeře u stánků s rybími grily - kromě ryb také krevetky a kalamáry. Čaj na náměstí hned vedle marockých hipsterů. Další den pak v zapadlé uličce tajine a dlouhé povídání s Brahimem, malířem, o životě tady a tam, které bylo přerušeno až muezinem, kdy Brahim odešel do mešity.



pátek 7. srpna 2015

Maroko #6

Pouští oázy, palmárie, velbloudi. Města vzdálená od sebe nekonečně daleko, rovné cesty bez zatáček lemovány hamadou. Občas stáda koz, pasoucí se na chudé vegetaci, oslík uvázaný u stromu, schovávající se před horkem v bídném stínu. Večer v oáze Tata s marockým čajem, noc v riadu, cesta do Akky, druhé z oáz, obklopené palmami.
Nejlepší oběd v Guelmimu, trh, kde každý má svou nabídku na vozíčku taženém oslíkem. Marocký čaj. Chystáme se pomalu k moři. K Atlantiku.



čtvrtek 30. července 2015

Maroko #5

Po náročném výstupu (a sestupu) z nejvyšší hory Maroka (2500 m v jednom dni dolů? ve dvou dnech nahoru?) jsme potřebovali zase změnu, oddech. Údolí Souss - kde byly kozy na stromech! Moje milované kozy na stromech! Pásly se na arganovnících, jedly dužnaté žluté plody, z jejichž pecek se pak lisuje arganový olej. - jsme jeli do nížin, do pouště.
Na marocké trhy. Zelenina, ovoce, suché plody. Postavičky! Ryby, které se v jednom stánku čerstvé na ledu prodávaly, hned naproti další obchodníci smažili a my neodolali a za 8 dirhamů jsme se najedli. To je asi 20 korun, za jídlo pro dva! K tomu dva šálky marockého čaje. A pokračujeme dál, do pouštních oáz.




pátek 24. července 2015

Maroko #4

Největší kontrasty země. Z pouště přímo do teplot pod bodem mrazu. Jedeme do Imlilu, výchozího místa, horské vesničky, odkud se začíná výstup na Jebel Toubkal. V Imlilu sedíme na kávě a sledujeme dění kolem, je to jako živé divadlo! Nakoupíme posledních pár potravin, bombu na vařič a odcházíme do našeho ubytování, vyspat se před tím šlapáním nahoru.
Výstup je na dva dny, a tak první den nemusíme spěchat s budíčkem a nahoru vystupujeme na klid - máme půjčené trekové hole, dáváme sladkosti dětem kolem, čekáme, jestli opadne mlha a v poslední vesničce Chamharouch si sedáme na marocký čaj. Dále nás zastihují kroupy, zima, ale i občasné odfouknutí mlhy a tak odpoledne vidíme horské chaty v 3200 m a stavíme si pod nimi stan, ve kterém okamžitě usneme. Večer si jdeme prohlédnout chaty a zeptat se na předpověď počasí - ráno má být soleil, snad!
Přes noc zřejmě mrzlo, stan je pokrytý jinovatkou a nám není zrovna teplo. Zahříváme se čajem a sáčkovou polévkou a na šestou ranní začínáme s výstupem. Jdeme sutí, sněhem, stínem, po ledu, je nám zima. Po 2,5 hodinách ale je nám konečně odměnou panák slivovice a tullamorky od Ira výměnou, výhled (i když s inverzí) a ten neskutečný pocit, že jsme pokořili nejvyšší horu ve svém životě a také nejvyšší horu Vysokého Atlasu. Jebel Toubkal, 4167 m.



pondělí 20. července 2015

Maroko #3

Z pouště Erg Chebbi s mezizastávkou v Ouarzazate. I Ouarzazate je "pouštní město", ovšem v okolí je hamada, kamenitá poušť. Ubytovali jsme se v menším hotelu a šli na kávu na hlavní náměstí, podívat se na pestrost marockých trhů, dát si čerstvě lisovanou šťávu z pomerančů asi za 15 korun, koupit si meloun, ochutnat sladkosti. Sleduji Mountain Forecast a plánujeme, co bude dál.
Další den se zastavujeme na chvíli v Egyptě a Jeruzalémě ve filmových ateliérech. Dále pak Aint Ben Hadou, nádherné město se starou kasbou na kopci. Průjezd horami, sedlem Tizi'n'Tichka, kde s místním prodejcem vyměňujeme půl balíčku acylpyrinu za nějaký kámen (už se vám stalo, že vám k autu přišel berber s prosbou o prášky na bolest hlavy?), přes hory s vyschlými říčními údolími, lemovanými kvetoucími keři oleandru. Kolem políček s ječmenem a barevných kopců.
 


středa 15. července 2015

Maroko #2

Dlouhá cesta po rovných silnicích, které konečně následovaly horské serpentiny předešlých dní. Večer a noc v poušti, s tradičním marockým tajinem, zeleným čajem s mátou a večerní arabskou muzikou. Po dlouhé době mluvím španělsky a stýská se mi po erasmu a Leóně. Ráno vstáváme brzy, abychom vylezli na duny a mohli se kochat východem Slunce nad Saharou. Potom opět nasedáme na velbloudy a přes duny putujeme zpět do Khamlie, kde dostáváme snídani a můžeme se vysprchovat při svíčkách. Podepisujeme se do knihy hostů a loučíme se s Brahimem a jeho rodinou, vyjíždíme na západ.

A jak jsem jim slíbila, na výlet do pouště Erg Chebbi doporučuju všem Dar el Khamlia. Je totiž proč.


 

sobota 11. července 2015

Maroko #1

Největší letošní dobrodružství jsem zatím prožila poslední dva týdny v květnu. Nový kontinent, nová země, nové hory, milovaný Atlantik. Krásné Maroko, voňavé, barevné, s kontrasty všude, kam jsme zavítali. Roadtrip severní Afrikou. Písek v poušti, sníh na horách, kozy na stromech.

Letěli jsme z Brna přes Londýn do Marrakéše, kde jsme si půjčili auto a vyrazili do hor Středního Atlasu. Noclehy v gite'd'etape, "marocká whisky" vždy na stole, žili jsme na cukru, kterým je zelený čaj s mátou vždy přislazován. Kasby, hliněná polorozpadající se města, soutěsky, zelená políčka mezi nehostinnou krajinou, i když tady v horských částech až nečekaně zelenou. To byly první dny.



středa 24. června 2015

Nebe

23. 6. podvečer, západ slunce, altokumuly, déšť, a dokonce chvíli i celá duha


čtvrtek 18. června 2015

Od května

Dnes se mi tolik zastesklo, že jsem musela o něco rychleji mrkat očima. Dívám se na staré taneční video se záminkou, že na kostýmy, ale stejně tam nechám i ty mužské tance, a i když jsme na nahrávce o pět let mladší, vzdychám si a stýská se mi a tanečníka n. sleduju očima, jen jeho. Trochu mě to překvapí. Třeba by se mě to tolik nedotklo, kdyby už po Betlému nedržel za jednu ruku mě a za druhou svou Á. a kdyby to velké hromadné objetí nebylo následováno několika menšími, jen ve dvou, kdyby to na Štěpána bylo jinak, ne ruku v ruce taxíkem a z hospody spát k němu, do stejné postele, což by nebylo poprvé, jen objímání bylo tentokrát najednou bližší. "Proč vím, že bychom tohle neměli dělat, ale nechci přestávat?"

Pak já zas v Leónu, od února doma, vše při starém, v hospodě je z nás pěti zase stará ulejbanda, srandičky, i když cítím, že jsem byla pryč dlouho předlouho, často se nechytám, jsem mimo a s Lucinkou se jednou navzájem na šestce svěříme, že ona to měla po erasmu taky tak a že se to srovná. Srovná, i když pořád tam bude ten půlrok, který mi chyběli a který jsem prožila jinde s jinými a jinak, neříkám že špatně, jen prostě... nejde být s jednú řiťů na dvoch hodách. Jsem ráda, že jsme zase spolu.

A pak se, snad týden předtím, než odjede, dozvíme, že odjíždí. Na dlouho pryč. Rozlučovací párty dopadne jako štěpánská, jen jsem mnohem víc opilá, ráno ho objímám a ať se brzo vrátí nebo raději neodjíždí. Prý za měsíc jsem tu, na státnice. V diáři to mám zapsané tajným písmem, zbytečně, nepřijede ještě dlouho, máme sice pár nových tanečníků, ale n. mi v hospodě chybí, je to tam tak nějak holčičí...

Tragikomický vtípek na závěr: já ho teď nahrazuju Lucince a ona mě. Vypít si umíme pěkně i spolu.

neděle 22. března 2015

Erasmus Trip #10 - Tenerife - 5. den

Poslední. Ranní vstávání na východ slunce! Ranní koupání v oceánu. Rychlé balení, poslední prohlídka Puertita a cesta na sever, na pláš Las Teresitas, jedinou pláž se světlým pískem na ostrově, a potom i na severní pobřeží. Nocleh, vstávání, odlet.



čtvrtek 5. března 2015

Erasmus Trip #10 - Tenerife - 3. a 4. den

Větrné dny, první z nich deštivý. Cestování jihem ostrova, za sluncem, za bezvětřím. Poklidné, vlastně díky nevýstupu na Teide získaný den navíc.



středa 28. ledna 2015

Erasmus Trip #10 - Tenerife - 2. den

Pico de Teide. Bože! Já přece miluji hory a každý jeden to o mě ví. A možnost vylézt si na nejvyšší vrchol Španělska se jen tak neodmítá. Brzkoranní koupání v oceánu, rybáři. Teď fotky a jak to dopadlo s výstupem pod nimi.


středa 21. ledna 2015

Erasmus Trip #10 - Tenerife - 1. den

♥ ♥ ♥ 
Půlka září a my jsme vymýšleli výlety. A s letenkama z Madridu za pár éček! Rozmýšleli jsme se mezi Marokem a Kanáry, ale pak jsme si řekli, že těch 5 dnů, co tomu chceme obětovat a ulít se ze školy, by bylo na Maroko neskutečně málo. A ono to bylo málo i na Tenerife! (za což z části může špatné počasí, přelom listopadu-prosince je takový bouřlivější). 

V úterý 25.11. večer jsem vyjeli z Leónu do Madridu, let jsem měli kolem šesté ranní. Moje první cesta letadlem! Čekala jsem ale větší vzrůšo. Každopádně, východ slunce z okna a z té výšky byl dokonalý! A první pohled na Pico de Teide! A pak už bylo 9 ráno kanárského času a my jsme přistávali, půjčovali si auto a jeli do El Puertita, kde jsem měli byt přes airbnb. A pak hurá k moři! Na pláž! Plavat v moři v listopadu, to si teda nechám líbit! Všichni ti windsurfeři, černý písek mezi prsty, sopečná krajina...


středa 14. ledna 2015

Erasmus Trip #9 - Picos de Europa potřetí

Poslední loňské Picos de Europa - tentokrát před nimi návštěva Bufones de Pría na pobřeží (které při velkých vlnách vypadají takto, my byli bez vln). A potom dvě nejkrásnější jezera - Lago Enol a Lago Ercina. Křišťálová. Měla jsem horečku a bylo mi špatně, ale toho, že bych tady nebyla, bych litovala víc. (21.11.2014)


pátek 9. ledna 2015

Erasmus Trip #8 Lagunas Villafáfila a Benavente

Krátký výlet kousek na jih od Leónu - do Benavente, které podle yr.no vypadalo na jediné místo, kde nebude pršet, a do lagun Villafáfila, které jsem jako největší milovník ptactva prostě navštívit musela. (15.11.2014)



pondělí 5. ledna 2015

Přelomově


Poslední loňské a první letošní roky trávím v opuštěné chalupě na československé hranici, mezi lesy, loukami a sněhovými závějemi. S knížkou a dvojkou vína u krbu. Když je venku 10°C pod nulou, je vlastně ještě teplo, v noci klesáme k - 17 přikládat se musí častěji, aby oheň nevyhasl a peřina nám nebyla málo. Na procházkách chytám rozverně vločky do pusy, malá! A poslovensky, velká, Slovena, je zapíjím borovičkou... Prvního ledna až tři dny potom - novoroční letargie. Jsem obalena smutkem  nejradši bych snad nemluvila, neoprávněně odsekávám. Ztrácím se v myšlenkách. Hledím to plamenů, mlčky. Teplota stoupá k nule a venku taje.

Radost se objevuje s novým, čerstvým padáním sněhu. Procházky s černým po rodné hroudě, i když do pohorek už mi teče, schválně vytvářím nové otisky podrážek v bílé peřině. Směju se na celou ulici, když jdeme/běžíme z Křivača dolů, držíce se za ruce a klouzajíce se po sněhu uježděném auty.

Málo píšu a spílám si za to, vždyť mě to přece tak baví a skládat slova do vět zároveň pomáhá urovnat si je v hlavě. Jsem doma skoro měsíc a přede mnou je návrat do Leónu, jsem tak nerozhodná, nevím, jestli chci zase odjet a nebo už zůstat, po takové době jsou pocity tak protichůdné. Samozřejmě se těším a ještě tam moc chci žít, ale... ale.

Letos bych měla dokončit školu, ale studium si prodloužím nejméně o semestr. Mám chuť si ještě něco nechat nalívat do hlavy, asi po tom Španělsku, kde, co si budeme povídat, se dozvídám to samé co znám, jen v jiném jazyce, mám pocit že je toho neuvěřitelně moc, co se musím naučit a chci využít tu možnost, že vůbec můžu (a ano, hned po prvních 14 dnech semestru u nás si na školu budu stěžovat, ale tohle je moje slabší chvilka...).


Všem tedy to nejlepší do nového roku!