Tradiční podzimní

Už zase začínají ponurá podzimní rána. Ta, která miluju. Brzké mlhy, pošmourno, zima, co zalézá pod nehty a pod kabát. Venku fouká a listy jsou víc na zemi než na stromech. Přilétají havrani. Ještě jich moc nepotkávám, ale těším se, jak mě budou v ulicích Brna poblíž parků doprovázet cestou do práce, rozesmívat mě krákáním a rozněžňovat kuličkama, co si ponesou v zobáčku. Několik mě už ze stromů zdravilo.

Po zapnutí počítače nakukuju přes webkamery domů - jestlipak už je u nás na kopcích sníh? Je Radhošť bílý, Pustevny, Bečvy? Když vidím ten nepatrný poprašek, zatetelím se radostí a chce se mi rozjet domů, šlapat v něm obrazce, poslouchat křupání a chytat do pusy padající vločky. Zalézt pak do tepla, dát si první letošní svařák a zakutat se pod deku s knížkou. Nebo s bebí putý.

Cestou do bydliště nacházím na chodníku dvě malé odpadlé větvičky tlustice. Kde se tam vzaly, jen tak osamoceně leží. Snad je někdo odlomil, snad se tam ztratily cestou z květinářství. Sbírám je opatrně do krabičky od oběda a v pokoji je dávám za okno do vody ve skleničce od medu. Zakořeníte mi?

Chybí mi kaštany, všechny už opadaly a já nacházím jen jejich zhnědlé, původně jasně zelené kabátky. Už nemůžu v kapse nosit lesklé poklady, čerstvě vyloupnuté z bezpečné skořápky. Mačkám pevně prsty alespoň pár starších, věkem a suchem svraštělých. Nějakou záhadou se mi na stole objevil list javoru. Nevědomky si domů nosím les.

Na chalupě se oblékáme do vintage svetrů a dvacet let starých bund, ty motorovku, já táčky, sekeru si půjčujeme navzájem, a celou sobotu za větru řežeme, štípeme, vozíme a ukládáme dřevo. Jasany, smrk, suché větve ořešáku. Vevnitř vytopím na pětadvacet, po práci jsme unavení tak, že málem nedopijeme víno a zaleháme do postele, abychom ráno mohli pokračovat ve hře na dřevorubce. Oba cítíme, že je to to, co nás baví a naplňuje energií a hřejivým pocitem z dobře odvedené práce. Hodnotíme objem zpracovaného dřeva - tak tím by se dalo topit možná i 14 dní! Těšíme se na čas, který pak budeme trávit u krbu a budeme spalovat právě to "naše" dřevo a těšíme se na příště. Suché třešně na nás na jaře čekají.

S mutýputý

Po devíti letech stále randíčka jako na začátku. Ahoj, Brno! Setkáváme se na čáře a pak ruku v ruce prohlídka města – Zelňák, Božský kopeček, pojď mi hop! Mučenková zmrzlina jako na naší první cestě po jižní Francii, za jeví, v Provence v Mougins (v mužánu!), meruňka s meduňkou.  Kam půjdeme? Tam uličkou, do Denisových sadů a podíváme se na Brno. Stejně mi pořád popisuješ místopis ty.

Nákup etiopského koření a pak šup, pomalu do Lužánek a domů. Bouřka a déšť, velké kapky, schováváme se ve Stopkově a dáváme si po jednom s čepicí.

A po dešti to voní a my se zastavujeme na Moraváku ( - tys nevěděl, že tu byl dojčeshaus?). Smějeme se u Oprásků a já jsem nadšená, když se dozvídám něco nového o Brně. Konečně v pizzerce na Antonínské. Špenátová a slaninová čtvrtka s deckou bílého a červeného. Miluju.
V parku holubi a kosi a brhlík, šlapeme pomalu, hlavněže nové boty. Na skok domů, do nového bydliště, a pak k Indům na večeři. V 21:20 mi odjíždíš do Švýcarska...

Po měsíci

Je to měsíc, co nosím na levém prsteníčku kroužek bílého zlata.
Myslela jsem si, že se vlastně nic nezmění, ale ono jo. Nějak se tak cítím jinak, někdo mě miluje a chce si mě vzít a v ideálním případě se mnou strávit život a já si to uvědomím pokaždé, když se podívám na ruce, a pak se připitoměle usmívám. Taky cítím mnohem větší zamilovanost a ať jsem si říkala cokoliv, posun a změna tam je.
Přes pracovní týden jsme odloučeni a víkendy tak, když to zrovna jde, prožíváme mnohem intenzivněji, zdá se. Snažíme se utrhnout si ty chvíle jen pro sebe (ale bohužel to nejde tolik, kolik chceme). O svatbě skoro nemluvíme, A. už přijal, že nebude hned, ale až příští rok, až najdu práci u nás a nebudu v Brně. Až nebudeme tolik odloučeni a budeme oba tam u nás na kotárech.
Já si v mezidobí vysnívám dekorace, kytice, v myšlenkách si navrhuji šaty, které bych si - ideálně - ušila nebo nechala ušít. Přinejmenším návrh si udělám sama, stejěn jako třeba pozvánky... A to je to, v čem mě mé zasnoubení inspiruje a nutí mě posunout se dál - sleduju ještě víc videí o šití a po dlouhé době jsem vytáhla akvarelky, koupila tuš a plastickou gumu a dnes dokonce i "ačtyřkovýskicákprosím", abych se zdokonalovala v malování.
Pořád si posíláme pusí a zvěřince, zobrazujeme zobáčky a náš slovník zkomolenin se blíží dokonalosti. Za chvíli budeme mít vlastní jazyk. Plný láskyplných slůvek.

Okroužkovaná

Uvedení do situace:
Na sporáku v kuchyni tři zapálené plamínky - na jednom halušky, na druhém gnocchi a na tom posledním pečená mrkev, dýně a celer zalitá vodou, na svíčkovou omáčku. Aby toho nebylo málo, ukrajuju zrovna hermelín jíme ho jen tak samotný. Pak si jdu sednout do takzvané pracovny a dívám se, kdy se mají sbírat které bylinky. Na sobě mám pláťáky z Maroka, tílko ještě po tatovi a sekáčovou košili za maximálně 50 korun, kráska k pohledání.

Přichází za mnou A. "Dení, já pro tebe něco mám." - "Pro mě? Cože? Jakto?" (nic jsem neslavila, narozeniny, svátek, nic). "Prsteň." A potom už jenom odkládám ten hermelín z ruky, nechávám se dovést do kuchyně a nechávám si ho navléct na levý prsteníček. Mezi slzami třikrát konstatuju, že se zbláznil a jednou se zeptám, jestli si to dobře rozmyslel.

"Chtěl jsem ti ho dát ve Slovinsku, ale kdo ví, jak by to vypadalo na Jalovci, a třeba by bylo zrovna škaredě a pršelo by a tak. Pak jsem si říkal, že bych ti ho dal u vás na chalupě, ale kdo ví, kdy tam pojedeme, a teď o Velikonocích tam budeme řezat ty stromy... A když ty jsi teď řekla, že se ti líbí, jak tu spolu žijeme, tak už jsem ti ho dal." A mezi objetími se smějeme tomu, že je to teda velká romantika. Přestože držíme půst, připijeme si šťopičkou třešňovice a potom tak trochu plácáme nesmysly, protože co vlastně říkat? Já jen to, že si budu muset něco udělat s oprýskanými nehty, protože se to k třpytivým kamínkům nehodí. A taky to, že to nestihneme do roka a do dne, protože chci/chceme svatbu podzimní...

Tak teď nosím na prstu kroužek z bílého zlata - a ještě to nikdo neví.

A to jsme se minulý týden hádali půl neděle a ještě včera dopoledne jsem pronesla, že místo dětí chci vysedět vajíčka aby se mi narodilo hejno ptáků. Neodradilo to:)

Mikulášské povzdechy

To je... taková spousta změn! Vždyť už jsem se zabydlovala pod Radhoštěm, vyklízela byt a zvykla si pít svůj ranní čaj v kuchyni s výhledem na kopec nad sídlištěm, kde se někdy prohánějí srny a teď v zimě nám na krmítko přilítá ptactvo. A pak jako rána z nebe, znenadání, všechno se tak semlelo a já jsem zase v Brně. Ano, v milovaném, ale... Jsou tady ta ale.

Je příjemné mít práci v oboru a ve městě, které je pro mě z těch českých velko- to nejoblíbenější, trochu nepříjemnější je trnout, kdy přijde výplata a hodně nepříjemné je zjišťovat, že firma, ve které začínáte pracovat, je asi tak trochu zadlužená. Tohle mě ale pořád netrápí tolik, jako to, že jsem si malovala budoucnost na Valašsku a okolnosti mě zavály zase zpátky na jižní Moravu. Stěhování zase zpátky, hledání bytu, hledání druhého bytu, stěhování (další!) v lednu.

Ale teď jsem doma a i díky tomu si užívám svou první skutečnou nemocenskou v životě. Zase zvelebuju byt, suším pomeranče a grepy a motám adventní věnec. Dokonce se pouštím do vánočního cukroví, co na tom, že bez receptu, bez cukru a navrch s plynovou troubou, však já se s tím poperu!

A poperu se i s tím Brnem, a měla bych dělat vše pro to, abych se mohla vetřít do jedné firmy a dělat tam svůj dreamjob. Nebo ho dělat jako freelancer, no ono oboje je možné a asi to bude i provázané, kdo ví, jaké mají podmínky.

Teď potřebuju zjistit, kde sehnat stojan na malování. Projektor už mám a s gisy taky umím. Už jen vzít barvičky a pastelky (a tuš, protože miluju tuš!) a najít si ten volný čas pro můj vlastní osobní rozvoj. Deniso, maluj!

A je tu zase, podzim. Dnešní ráno bylo takové, jako si ho člověk vysní z knížek, jak nad ním přemýšlí zachumlaný pod dekou v křesle s knížkou. Mlhavo, ale jen tak akorát, Radhošť v dálce zmizí, ale červená jablíčka na stromech u paneláku jsou vidět v těch nejkrásnějších odstínech. A to se ještě nezačaly tolik barvit stromy! Těším se na odstíny žluté a oranžové, které pak kontrastují s zelení jehličnanů. Udělejme si to hezké! Tak snídáme o půl sedmé a pijeme uzbecký zelený čaj, a pak už mávám z balkonu na taxík a vím, že teď budu tři týdny "doma" sama. Ale však ono to uteče.

Mám hromady řep a dýní a konečně je začínám zpracovávat (řepy a dýně jsou podzimní, to nejde, jíst je jindy!). Sychravo mi hraje do karet. V ruce hrnek s teplým nápojem, a je mi jedno, jestli je to káva se skořicí, čaj s mlékem nebo svařené víno. Dokonce mám chuť na sladkosti, obalit se cukrem a teplem, vzít vařečku a míchat těsto a pak jíst štrůdly a cupcaky a dortíčky. Pečená jablka. A ať v tom jsou ořechy a med nebo javorový sirup. Zázvor, hřebíček, skořice a badyán.

Už teď mi chybí podzim v Lužánkách, chodníčky zapadané listím a kaštany! Ty tři kaštany co spadnou jako první a pak je nosím až do prvního sněhu v kapsách.

Dojímám je u Pálenky. Příběhy z Banátu a já jsem na kopečcích nad Dunajem, mezi Eibenthálem a Svatou Helenou, se sluncem v zádech, hlavu krytou slamákem, popíjím višňovku a převaluju ji na jazyku a chci zase někam jet. Dala bych si barevné hory.

Nerozhodná

Tak trochu zase / nebo stále / nevím, co s životem.
Dva pohovory za mnou, z jednoho jsem v užším kole, a přesto spíš doufám, že si mě nevyberou. Asi to úplně nechci dělat, vidím se na úplně jiné pozici a v úplně jiném odvětví.
Zuby nehty se zatím snažím hledat práci v regionu a v oboru. Víc než těžké. To, co opravdu dělat chci, se dělá asi jen v neziskovkách. A ty nemají místo / peníze. Achich.
Celé prázdniny, co jsem chtěla využít jako poslední pravé prázdniny, doma. Aspoň výlet do Jeseníků v červenci. A teď, světlé místo a okamžik, hurá akce a výlet do Slovinska, do Alp, do hor, k průzračným řekám, brouzdat se v Soči, na vrcholky, k moři, pod vodopády, na zmrzlinu do Cacaa v Portoroži, na rybu na nábřeží. Ve dvou se spaním pod stanem a v autě a jízda přes Rakousko, vaření na plyňáku, pohorky, bolavé nohy, trekové hole. Těšení.
A potom zase ta nejistota. A nevědění.

Výkřik ze tmy

Zoufalost nade vše.
Čtyři dny před státnicemi. Prvního šestý pomrkávám a chci se tvářit trochu vesele, když mám těch pětadvacet a měla bych slavit, ale nedaří se.
Dneska randíčko s Luďkem. Včera domluva, že potřebuju objetí a ramínko na vybrečení, částečně jen tak ze srandy. A odpoledne tu sedíme u piva, já moc nemluvím, což je u mě zvláštní, přede mnou územní plánování. Nakonec se dívám z okna, "nech toho, se tady začnu dojímat a rozbrečím se". - "Ty fakt brečíš? To jsem nechtěl. Dívej, suchý strom." Posílám ho domů a pak už pláču naplno, posílám zoufalé řádky do Uzbekistánu a začínám se skoro až modlit... Jak tohle dopadne?
Už jen do 6. 6. 2016. Ďábelské 666.

mornings

Strašně moc mě teď baví rána. A taky pozdní odpoledne, brzké večery.

Ráno musí být venku, ideálně kolem osmé, v parku, cestou do práce. Nebo to vstávání, rozlepování očí a otevírání okna, z kterého proudí čerstvý vzduch nového dne. Proč je ten vzduch ráno tak jiný? Čerstvý po noci, odpočatý. Letos v něm moc nebylo cítit jaro, alespoň mi to tak přišlo, vždyť nebyla vůbec zima. A dnes už to bylo spíše jako léto, jako letní rozbřesk, v Lužánkách jsem si připadala spíš jako na procházce na dovolené.

Jindy jedu jedním z prvních vlaků do Brna, je ještě přelom mezi zimou a jarem, není zeleno, ale všechno zalívají paprsky probouzejícího se dne a já, i když jsem starý pesimista, se z toho usmívám. Nebo za to může Šťastná kniha?

Navečer mám zase chuť sednout si do okna a vychutnávat si paprsky sklánějícího se slunce, které zapadá jižněji, než tomu bylo v zimě. A stromy v parku se zelenají. Něco začíná kvést a mě z toho všeho pylu občas slzí oči a nebo kýchám. A holubi na střechách se páří a vrkají a ptáci v parku křičí jak o život. Veverka křoupe na loňském ořechu, který drží v tlapičkách. Úplně nejhezčí to ale je, když je trochu pod mrakem, lidi zůstávají víc zalezlí, a já si užívám poloprázdná oblíbená místa. Jsem turistou ve svém městě.

U Itálie #3

Nejoblíbenější část Itálie. Populonia. Tolik jsme si ji oblíbili rok předtím. Prázdné pláže, čisté moře, panenská příroda, bez turistů. Pár kempů před samotným poloostrovem, ale on je tak skalnatý a malý, že na něm by se - naštěstí - snad žádný neuživil. Jen jedno parkoviště pro pár aut, které je sice ve dne plné, ale v noci se vyprázdní a pak se tu dá i nocovat.
V lesících zbytky římských památek a naučné stezky, zbytky nekropole a akropole a pak celá archeologická část poloostrova (jejíž návštěva nám zase nevyšla). V městě voňavá mýdla. A můj svátek! Strávený nejkrásněji, s láskou po boku.
Miluju opuštěná místa.

Z Itálie #2

Čas na některé články musí uzrát.
Zase zpět, po roce! Začínáme ve Veroně, Erasmus reunión a k tomu jedno malé pivo a jeden aperol. Je to trochu rozpačité, vidět někoho, s kým jsme před půl rokem ještě bydlela po konci španělského života. To už není jen "qué tal - qué tal - qué tal la fiesta ayer - estoy muy cansada - estuve muy borracha - no recuerdo nada". Život jde dál a je o tolik jiný. Ta nekonečná bezstarostnost je v tahu. Jednou to muselo dospět do fáze, kdy neřeším jen to, jestli na večer koupit dvě bílé Molinos, nebo gin za 4€.
Itálie, tady jsi ještě krásná. Na opečovávanějším severu.

Z knih

Miluju tohle město, ale současně ho taky nenávidím. … Protože to tak doopravdy je. Nikdo to sice nepřizná, ale je to tak. … Miluju ho a nenávidím zároveň a moc bych chtěla, aby byl celý svět lepší. … „A jaký je?“ „Celý popletený a strašně smutný.“ 

„Už nikdy. Už nikdy neudělám ty chyby, které jsem udělala v minulosti. … Které jsem dělala úmyslně. A trvala na nich. K čemu? Proč?“

„Chci být slavná a bohatá, nechci jen dřít a dřít. Chci, aby mi všechno naservírovali na stříbrném talíři.“

Buď veselá a šťastná. Buď šťastná a protanči každou minutku, co jsi vzhůru, tak jako obvykle.

Nikdo nikdy není úplně dítětem a současně nikdo nikdy dítětem úplně nepřestane být.

„A změníme se?“ „Jistě. Když děláš dobře svoji práci, která se každému libí, a vyděláš si tím peníze, pak se určitě změníš.“

… pracuju, a když pracuju, nemám čas myslet na to, že mám strach.

„Myslíte, že mám použít sílu?“ … „Ano,“… „hodně síly, ale po malých kapkách.“

W. Saryoan – Mami, mám tě ráda

prázdno v duši hudební

Můj oblíbený bubeník Benedikt odchází od mé oblíbené kapely. A já cítím hrozný smutek, největší. Nedokážu si to bez něj představit. Přátelství s umělci, avantgardními, náročné to jest. Lásky platonické.

Z letošní Itálie #1

Výlet na dva týdny začal v horách, v mých milovaných horách. Tentokrát slovinské Julské Alpy. Krása střídá nádheru, už vloni jsme tady byli - Bohinjské a Bledské jezero, potom jindy zase Prisojnik. A letos, abychom se toho nebáli, rovnou Triglav, nejvyšší Slovinská hora. To, co je pro většinu na dva dny, my za jeden. Vstávání před pátou ranní za tmy a pak dlouhé stoupání, postupně se odkrývající výhledy. Kamzíci. Nahoře postupně sníh, zima a bez řetězů trochu strach. Ale stálo to za to!

Ve městě je noční nebe oranžové

Dva večery po sobě mi A. říká proč že už nemaluju. A že prý bych zas měla a že je to škoda. Maluj, kresli, piš, piš básně, pch, no to se ti poví. Copak ti to můžu říct? Diskutování u stopičky domácí třešňovice, slzy vzteku, smutku a pak i štěstí, je to jako na houpačce.

Brno má už druhý den tu ponurou podzimní atmosféru, kdy se Špilberk balí do závojů mlhy a já před osmou ranní kráčím s melancholickou náladou přes Lužánky a v té mlze se rozpouštím a sbírám kaštany a sleduju, jak se mění odstíny žluté na stromech a listech a na zemi a jak ztrácejí na sytosti v bílém mlžném mléce.

V každé kapse nejméně jeden kaštan - v kapsách šedého kabátu osm kousků, v bundě pět. Zahřívám si prsty bez rukavic a držím v pěstičkách ty lesklé plody, "dejte mi sílu", pomáhá to, když potřebuju. Jako minulý týden, kdy si nadávám sakradeniso, je ti přece čtyřiadvacet, tak se podle toho chovej, zuřivost nemusíš řešit nepočítanými panáky borovičky v sálu/kavárně zalívanými radegastem.

Chlad mě nutí schovávat si bradu do šátků a límce, ale stejně mě ta sychravost nutí k úsměvu, který kolem sebe rozdávám na Kotlářské, když jdu na Špicberky. V aule jsem byla naposled před dvěma roky státnicovat, ale ty vzpomínky odtamtud, co se mi vrací, jsou starší, dávnější. Jak nám bylo v prváku, druháku! Vybavuje se mi ta doba, kdy jsem v Brně začínala, ty večery na Merhautce a zpívání slovenských lidovek ve špajzu / utíkání nad Schodovou a pití vína na lavičce /chytám malého ježka / piva v picolu... Trochu mě mrazí a zároveň i vnitřně zahřívá.

V parku je kouřově oranžovo. V Brně nikdy neuvidíš hvězdy.

Cez Tatry

Půlka srpna, týden dovolené. Původně jsme chtěli do Rumunska, ale bylo nutné to přehodnotit - z pěti/šesti dnů bychom dva strávili v autě a na hory měli jen tři.

A tak jsem jeli na Slovensko, do mojí pravlasti, do Tater. Nízkých. A rovnou na přechod! Já nikdy déle než na dvě noci nešla, tak jsem se trochu bála, co čekat - obzvlášť s tím převýšením, mýma pohorama stoletýma, bolavými koleny a levou kyčlí, ve které od Bílých Karpat při každém kroku podivně lupne. Ale je to výzva! A hory přece miluju a "své" Slovensko taky.

A tak jsme šli - Donovaly, první nocleh před hranicí parku, vyšli jsme totiž až večer. Druhý den až k útulně na Ďurkové, s boky nesnesitelně otlačenými od krosny. z Ďurkové brzo ráno přes nejvyšší vrcholy. Z Chabence první výhledy, kdy jsou nádherně vidět Vysoké Tatry, Chopok, Ďumbier a Kráľova Hola jako na dlani. Postupně přes nejvyšší vrcholy, 2042 m, jupí, až ke krizovém klesání na Čertovicu.
A pak krizový celý třetí den, Čertovica - Priehyba. Přes polomy se prodíráme houštím, které je místy i vyšší než já. Postupujeme pomalu. Co mělo trvat šest hodin, trvá devět. V sedle Priehyba usínám ještě za světla. Čtvrtý den se vše obrátilo - šlo se hezky, krásná Velká Vápenica a pak tři hodiny čekání na útulně Andrejcová, kdy hromy a blesky lítaly všude okolo (na nás spadlo pár kapek), jenže v horách nikdy nevíte, co bouřka udělá. Navečer konečně na Kráľově Holi. Spíme ve stanu kousek pod vysílačem, vstáváme 4.45 a seběhneme do Telgártu na první ranní vlak do BB.

Nakonec z toho mám nejkrásnější pocity. Byla jsem tam hodněkrát vysílená a bolely mě nohy (obzvlášť protože můj vibram drží jen silou vůle a je tenký jak podrážka balerín). Výhledy mi to vynahradily. Pocit po přechodu taky. A taky se cítím drsně, nebýt té bouře (a kdyby z Telgártu něco jelo), dáme to za čtyři dny - a to už je něco.

Mountains are calling and I must go, vždycky.

Maroko #8

Poslední dny. Velice brzy ráno jsme vyjeli z Essaouiry a ještě před východem Slunce započali naši cestu do Marrakéše. Tam jsme se zbavili auta a nechali se dovézt na náměstí Jemaa el Fna, nejznámější ze všech ve městě. Ve dne se zdálo obyčejným, jen se stánky s pomerančovou šťávou a datlemi, ale večer to tu ožívalo všemi barvami, vůněmi a životem. I když - nás Marrakéš bohužel zklamal. Po všech těch turisty nezkažených místech jsme se dostali do města konzumního a (v rámci možností) zglobalizovaného. Už tam nebyli ti milí Berbeři, co se usmívali i přes svůj nelehký život. Všichni tak spíše prahli po výdělku, dostali jsme vynadáno za to, že jsme vyfotili chlápka s kobrou (a anglicky a sprostě!), rajčata, co jsme si večer chtěli koupit ve stánku kde těsně zavírali, stály asi 3x tolik, než v Česku (a to jsme normálně koupili kilo pod 10 korun)... Všude fungují "naháněči", kteří spoléhají na to, že jste v uličkách mediny ztracení a že vás někam dovedou za nějaké ty dirhamy. Prohlídka koželužen končí v místním obchodě s koženými výrobky, kde vám srdceryvně vyprávějí o tom, jak vše ručně vyrábějí (a všude mají totožné věci, náhoda?).
Uličky jsou ale krásné, hrají všemi barvami, jen je tam přílišný ruch a moc lidí, což věřím, může někoho bavit. My už ale hledali klid a byli jsme i vyčerpaní, museli jsme všechny odpálkovávat že nic nechceme...
Po čtrnácti náročných dnech poslední marocké chvíle, a pak taxík, letiště, Milano, a první pivo v Bratislavě.

Maroko #7

Konečně k moři, k oceánu. Z pouštních oáz přes údolí Souss až k samotnému západu. Nejdříve Sidi Ifni, město, jež kdysi patřilo Španělům, město v bílomodrých barvách, město art deca. I když počasí přímo nepřálo trávení času u vody - byl opar a poněkud chladno, ve městě jsme strávili krásné chvíle. Bydleli jsme v hotelu Suerte Loca, kde se s majiteli dá krásně domluvit španělsky, konečně jsme vyměnili marocké hostely za něco více evropského - nevadí nám spát bez luxusu, ale když jsme viděli na zemi jednoho z hostelů pár švábů, bylo rozhodnuto.
Z Sidi Ifni dál na sever - surferská Leghzira a pak jsme minuli Agadir, marocké letovisko téměř celé nově vystavené po zemětřesení, a pokračovali jsme až do přenádherné Essaouiry. Opět modrobílá, jen trochu jinak, víc barev v ulicích, víc umělců, stánků se suvenýry, děda, co za pár dirhamů loupal plody opuncií pro kolemjdoucí (doteď mě mrzí, že jsme mu dali jen 2 dirhamy, protože jsme zrovna neměli peníze). Večeře u stánků s rybími grily - kromě ryb také krevetky a kalamáry. Čaj na náměstí hned vedle marockých hipsterů. Další den pak v zapadlé uličce tajine a dlouhé povídání s Brahimem, malířem, o životě tady a tam, které bylo přerušeno až muezinem, kdy Brahim odešel do mešity.

Maroko #6

Pouští oázy, palmárie, velbloudi. Města vzdálená od sebe nekonečně daleko, rovné cesty bez zatáček lemovány hamadou. Občas stáda koz, pasoucí se na chudé vegetaci, oslík uvázaný u stromu, schovávající se před horkem v bídném stínu. Večer v oáze Tata s marockým čajem, noc v riadu, cesta do Akky, druhé z oáz, obklopené palmami.
Nejlepší oběd v Guelmimu, trh, kde každý má svou nabídku na vozíčku taženém oslíkem. Marocký čaj. Chystáme se pomalu k moři. K Atlantiku.

Maroko #5

Po náročném výstupu (a sestupu) z nejvyšší hory Maroka (2500 m v jednom dni dolů? ve dvou dnech nahoru?) jsme potřebovali zase změnu, oddech. Údolí Souss - kde byly kozy na stromech! Moje milované kozy na stromech! Pásly se na arganovnících, jedly dužnaté žluté plody, z jejichž pecek se pak lisuje arganový olej. - jsme jeli do nížin, do pouště.
Na marocké trhy. Zelenina, ovoce, suché plody. Postavičky! Ryby, které se v jednom stánku čerstvé na ledu prodávaly, hned naproti další obchodníci smažili a my neodolali a za 8 dirhamů jsme se najedli. To je asi 20 korun, za jídlo pro dva! K tomu dva šálky marockého čaje. A pokračujeme dál, do pouštních oáz.