Půl dvanácté v noci, tma, jdu sama parkem. Ruce v pěstičkách a v koutku duše malinké bojení se. Jen lampy svítí. v jemném poprašku sněhu je spousta stop. V tašce učení, litr plnotučného mlíka a 2 limetky. Hřeje mě štamprle dobré slivovice, jen tak maličko, jen tak v břiše. Světelný smog, tepelný ostrov města. Pomalu do schodů, pomalu do 145 schodů. Spát sama. Do prázdného bytu, samotinká. Zamykám, na dva západy. Všude ticho a žárovka svítí tak slabě. Do postele, bezpečí. Zapnout tak klavír a zahrát si, hrát jen tak, i když jsem nikdy nehrála, najít noty, vyzkoušet. Raději ráno. Dům (snad) spí. Těch 16m2 je najednou moc velkých a já jsem na ně sama. Nechci. Moc myšlenek. Mlsání salátu a mžourání z okna. Osvětlené Brno. Učit se? Spát? První noc sama, druhou nechci a stejně bude. Zítra znova.
Chapu tve pocity, taky nejsem rada sama doma...
OdpovědětVymazatMoc krásně popsané, já se bojím sama i ve svém pokoji, jelikož sama obývám patro našeho baráku.
OdpovědětVymazatJá nesnáším bytí sama kdekoliv, i v našem bytě, kde jsem zvyklá, se občas bojím i za světla a nechávám otevřené dveře dokořán, jakmile se začne stmívat, rozsvítím všechna světla.. není to příjemný pocit.
OdpovědětVymazatDěkuju za komentáře, říct že jsem ráda, že nejsem sama, je divné, ale teda spíš - uklidňuje mě, že nejsem sama, kdo to nemá rád :))
OdpovědětVymazatja som niekedy sama rada, ale niekedy samota ubíja :(
OdpovědětVymazatpekný blog :)
www.karissaworld.blogspot.com
krásně píšeš..ale svírá mě to..cejtim se totiž často stejně;)
OdpovědětVymazatděkuju, no asi to tak má každý občas..
OdpovědětVymazat