úterý 19. listopadu 2013

snad víc se radovat z maličkostí

Budík zvonil v 6.45. Nevstala jsem, líně jsem se převalila z pravého líce na levé a svoji odkrvenou vychladlou ruku přesunula ohřát zpod hlavy pod peřinu.
Při cestě do školy už potkám víc havranů než posledně. (Bylo jich dnes nejmíň deset, někteří kráčeli stejnou cestou Lužákama jako já a další seděli na lavičkách nebo letěli s kuličkama v zobácích.) A cestou domů si koupím dva lahváče ve večerce, jak jsem si to ráno plánovala. Uchichtávám se, když mi cinkají v tašce, když jako seriózní slečinka v kabátu a s namalovanou pusou nakupuju v drogerce na rohu.
Doma stojíme u našeho dvouplotýnkového vařiče, já nalevo, ty napravo a levou rukou mě objímáš, zatímco druhou mícháš jídlo na pánvi. Je mi docela dobře, když mě takhle tiskneš k sobě a hladíš mi paži. A když se pevně obejmeme, dáš mi pusu nad čelo, tam, kde začínají jemné vlásky.
Pak zalézám s večeří pod peřinu, zády k topení, a když odcházíš, cítím vevnitř takové zvláštní prázdno. Takové, jako včera, když jsem usínala.

1 komentář:

  1. Včera mi cinkaly v tašce lahve, připadalo mi to nepatřičné, protože jsem si koupila sládkovu limonádu a jogurt ve skle.

    OdpovědětVymazat