Zoufalost nade vše.
Čtyři dny před státnicemi. Prvního šestý pomrkávám a chci se tvářit trochu vesele, když mám těch pětadvacet a měla bych slavit, ale nedaří se.
Dneska randíčko s Luďkem. Včera domluva, že potřebuju objetí a ramínko na vybrečení, částečně jen tak ze srandy. A odpoledne tu sedíme u piva, já moc nemluvím, což je u mě zvláštní, přede mnou územní plánování. Nakonec se dívám z okna, "nech toho, se tady začnu dojímat a rozbrečím se". - "Ty fakt brečíš? To jsem nechtěl. Dívej, suchý strom." Posílám ho domů a pak už pláču naplno, posílám zoufalé řádky do Uzbekistánu a začínám se skoro až modlit... Jak tohle dopadne?
Už jen do 6. 6. 2016. Ďábelské 666.
Tie stresy poznám a keď mi niekto hovoril, že to dám, veď som to predsa ja (aj na bakalárskom stupni sme mali štátnice), tak mi bolo viac do plaču ako do smiechu. Lebo to stálo toľko prekonávania. Ale aj tak - verím, že to dáš a zrazu bude všetko dobré :) A všetko najlepšie!
OdpovědětVymazatAchich.
OdpovědětVymazatDržím palce! A už dost hroucení! ;)