Včera jsem celou cestu vlakem až do Hranic vyšívala korálkové náušnice. V Přerově nastoupil nějaký kluk/muž v klobouku, hipísák. Chvilku jsme jen sledovala, co má na krku, a ucítila jsem, že se na mě taky dívá. Když jsme zvedla oči, díval se mi přímo do nich a měl hluboký pohled. Uhla jsem a nervózně jsem přišívala další korálky. Semtam jsem po něm jen mrkla v odrazu skla, jestli se na mě pořád dívá. Místo jehly jsem chytala nit a nemohla jsem se trefit do dírek korálků. Zvláštní pocit.
Když jsem vystupovala, ohlédla jsem se za ním, ze zvědavosti. Zase ten pohled přímo do očí. Cestou z nástupiště jsem se usmívala.
Vzpomněla jsem si na příběhy od Fulghuma. :)
OdpovědětVymazat