A je tu zase, podzim. Dnešní ráno bylo takové, jako si ho člověk vysní z knížek, jak nad ním přemýšlí zachumlaný pod dekou v křesle s knížkou. Mlhavo, ale jen tak akorát, Radhošť v dálce zmizí, ale červená jablíčka na stromech u paneláku jsou vidět v těch nejkrásnějších odstínech. A to se ještě nezačaly tolik barvit stromy! Těším se na odstíny žluté a oranžové, které pak kontrastují s zelení jehličnanů. Udělejme si to hezké! Tak snídáme o půl sedmé a pijeme uzbecký zelený čaj, a pak už mávám z balkonu na taxík a vím, že teď budu tři týdny "doma" sama. Ale však ono to uteče.
Mám hromady řep a dýní a konečně je začínám zpracovávat (řepy a dýně jsou podzimní, to nejde, jíst je jindy!). Sychravo mi hraje do karet. V ruce hrnek s teplým nápojem, a je mi jedno, jestli je to káva se skořicí, čaj s mlékem nebo svařené víno. Dokonce mám chuť na sladkosti, obalit se cukrem a teplem, vzít vařečku a míchat těsto a pak jíst štrůdly a cupcaky a dortíčky. Pečená jablka. A ať v tom jsou ořechy a med nebo javorový sirup. Zázvor, hřebíček, skořice a badyán.
Už teď mi chybí podzim v Lužánkách, chodníčky zapadané listím a kaštany! Ty tři kaštany co spadnou jako první a pak je nosím až do prvního sněhu v kapsách.
Dojímám je u Pálenky. Příběhy z Banátu a já jsem na kopečcích nad Dunajem, mezi Eibenthálem a Svatou Helenou, se sluncem v zádech, hlavu krytou slamákem, popíjím višňovku a převaluju ji na jazyku a chci zase někam jet. Dala bych si barevné hory.
Žádné komentáře:
Okomentovat