Sentimentálně

Je to možná tím podzimem. Anebo prostě začínám být sentimentální.

Jenže, ony jsou to procházky vinohradem. Odpoledne, v takovém něžném slunci. Jižní Slovensko. Ochutnávám hrozny různých odrůd - Othello mi chutná nejvíc. Pak další, co ještě zůstaly na vinici, je přeci jen už po vinobraní - Cabernet a Frankovka. A pár bílých hroznů. I ty, které rostou v křoví okolo plotu, jakoby snad byly plané. K tomu občas šípky a nebo planušky a vlašské ořechy, které jsou velké jak pěst, alespoň jako moje. Vlastně se spíš procházím sama, trochu dál od naší malé skupinky, abych slyšela ticho a mohla se kochat jen tak babím létem.

Každý večer si dáváme víno a sedíme u jednoho stolu. Já vyšívám a řeč plyne pomalu a líně. Je to mile příjemné. Když jdeme spát, pouštíme si Četnické humoresky a spíme ve velké posteli. V posteli pro dva. Když pak jenom ležíš se zavřenýma očima, dívám se na tebe, jak jsi přikrytý jen bílou peřinou. Hlava s havraními vlasy na bílém polštáři. Mnohem víc manželské než milenecké. A jsem zase a znovu sentimentální. Nezhasnu a dívám se, chci si to zapamatovat. S hlavou opřenou o polštář tě sleduju a usmívám se.

Druhý den pak jedeme na výlet po okolí - u pána, co prodává mladé stromky, si prohlídnu všechny papoušky, bažanty a holuby. Jedeme kolem obory s jeleny, kolem bažantnice až do broskyňového sadu s více než dvěma tisíci stromy. A pak do vinného sklípku. Ta atmosféra! A zase zpět na vinohrad.

Střílím z malorážky, pažba přitisknutá k levému líci.